Čís. 12920.Vnucený správce jest oprávněn (§ 109 ex. ř.) dáti zaměstnanci spravovaného statku výpověď, aniž k tomu potřebuje svolení exekučního soudu podle § 112 ex. ř. Rozhodl-li exekuční soud přece o svolení, odepřev je, pokud se týče vzav zpět výpověď danou vnuceným správcem, nelze toto usnesení exekučního soudu považovati za opatření podle § 114 prvý odstavec ex. ř. a nebylo vymáhajícímu věřiteli bráněno, by je nenapadl rekursem.(Rozh. ze dne 19. října 1933, R II 369/33.)Dne 27. června 1932 žádal vnucený správce Karel Š. exekuční soud o svolení k výpovědi Jiřího P-a, účetního na spravovaném velkostatku, ke dni 1. července 1932, s odůvodněním, že jednak jeho služeb nepotřebuje, jednak, že ho nemůže z výnosu vnucené správy vydržováti, ani platiti. Exekuční soud dal vnucenému správci Karlu Š-ovi zmocnění, by podle volného uvážení dal Jiřímu P-ovi výpověď ve smyslu § 19 zák. o statkových úřednících. Vnucený správce dal Jiřímu P-ovi dne 1. září 1932 šestiměsíční zákonnou výpověď, která dne 28. února 1933 vypršela. Toto usnesení okresního soudu nikdo nenapadl. Podáním ze dne 27. února 1933 brojil Jiří P. proti výpovědi a navrhl, by soud podle §§ 109 a 112 ex. ř. prohlásil dopis vnuceného správce ze dne 1. září 1932 za bezúčinný. Soud prvé stolice usnesením ze dne 29. června 1933 původní své rozhodnutí změnil tím způsobem, že svolení k rozvázání služebního poměru vzal zpět a nařídil vnucenému správci, aby vzal zpět výpověď a aby dokonce propuštěný účetní Jiří P. byl o všech důležitých úkonech zpravován a respektován jako zástupce dlužnice. Rekursní soud zrušil k rekursu vymáhajícího věřitele napadené usnesení a poukázal Jiřího P-a s jeho nárokem na pořad práva. Důvody: Podle názoru rekursního soudu služební poměr Jiřího P-a byl pravoplatně rozvázán a uplynutím výpovědní lhůty 28. února 1933 zanikl. Exekuční soud, uděliv svolení k rozvázání služebního poměru dne 28. července 1932, jest tím vázán a nemůže novým napadeným usnesením utvořiti právní stav, který by vnucené správě a tím i vymáhajícím věřitelům způsobil značnou škodu a ukládal jim zaplacení služebních požitků Jiřího P-a od 1. března 1933, tedy za dobu několikaměsíční, po kterou Jiří P. žádné práce pro ně nekonal. Nanejvýše mohlo by bytí vnucenému správci uloženo, by s účetním P-em novou služební smlouvu uzavřel, leč podle názoru rekursního soudu působnost soudu tak dalece nesahá, neboť podle § 114 ex. ř. má jen dohlíželi k tomu, jak správce hospodaří, nikterak však, by mu nařizoval, že a které osoby má do služeb přijímati. Exekuční soud odůvodnil sice své usnesení ustanovením § 114 prvý odstavec ex. ř., leč odůvodnění to podle názoru rekursního soudu není případné, poněvadž neuvádí, o odstranění jakých vad přijetím účetního P-a jde, a ani obsah napadeného usnesení neodpovídá tomuto zákonnému ustanovení. Odůvodnění napadeného usnesení, že dlužnice a její generální plnomocnice Marie W-ová nejsou na statku, neodůvodňuje znovupřijetí Jiřího P-a do služeb, ježto okolnost, že dlužnice je nepřítomna a pobyt její generální plnomocnice jest soudu neznám, svědčí o tom, že nejeví o vnucenou správu a o své materielní záležitosti žádný zájem a nezmocňuje soud k tomu, by z úřadu tak učinil, ano nejde o osoby, které jsou svěřeny jeho péči. Taktéž příkaz napadeného usnesení, že Jiří P. jako zástupce dlužnice má býti o všech důležitých věcech zpravován a jako takový respektován, není případný, neboť jednak dlužnice jest zastupována právním zástupcem Dr. T-em, jednak jest těžko srovnatelné, by Jiří P. byl'na jedné straně zaměstnancem vymáhající strany a na druhé strany, aby byl zástupcem dlužnice. Vždyť vnucená správa má býti vedena co nejhospodárněji a, vyslovil-li vnucený správce Karel Š., že služeb Jiřího P-a nepotřebuje, a že ho také z výnosu vnucené správy nemůže platiti, nemůže ho soud nutiti, by zbytečné úředníky přijímal a je platil, vždyť bylo ponecháno na vůli dlužnici, že se mohla proti propuštění svého úředníka Jiřího P-a instanční cestou brániti, a Jiří P. pořadem práva mohl se domáhati nápravy domnělé křivdy. Prohlášením dlužnice ze dne 26. června 1933, že s výpovědí Jiřího P-a nesouhlasí, ježto považuje za nutné, aby nadále zůstal ve službách velkostatku, ježto jest jediný, který jako dlouholetý zapracovaný úředník velkostatku může jí podávati nutná vysvětlení, nic na věci nemění, poněvadž, jak již řečeno, mohla se dlužnice propuštění jeho brániti pořadem stolic. Tolik ve věci samé. Pokud napadené rozhodnuti uvádí, že proti němu není opravného prostředku, považuje rekursní soud stěžovatelku za legitimovánu k podání stížnosti, ježto nejde o rozhodnutí exekučního soudu ve smyslu § 114 ex. ř., jak z napadeného usnesení vyplývá.Nejvyšší soud nevyhověl ani dovolacímu rekursu Jiřího P-a, ani dovolacímu rekursu dlužnice.Důvody:Dovolacím rekursům nelze přiznati oprávnění. Jest ovšem správné, že usnesení exekučního soudu ze dne 28. července 1932, jímž bylo dáno vnucenému správci zmocnění k tomu, aby dal výpověď dovolacímu stěžovateli Jiřímu P-ovi, nebylo doručeno dovolacím stěžovatelům, a nelze proto tvrditi, že nabylo proti nim právní moci. Leč nesejde na tom, neboť vnucený správce byl oprávněn podle § 109 ex. ř. dáti Jiřímu P-ovi výpovědi aniž k tomu potřeboval svolení exekučního soudu podle § 112 ex. ř., poněvadž tu jde o opatření, které náleží k obyčejnému hospodaření, a nejde o zařízení zvláštní důležitosti. Dal-li vnucený správce Jiřímu P-ovi výpověď a zanikl-lí služební poměr vypršením výpovědní lhůty, nespadá do působnosti exekučního soudu (§ 109, 112 a 114 ex. ř.), by prohlásil, že výpověď vnuceného správce jest bezúčinná, jak dovólací stěžovatel Jiří P. navrhl. Nesejde ani na tom, že snad Jiřímu P-ovi vůbec neměla býti dána výpověď, když uznal výpověď, jak vnucený správce potvrdil. Že usnesení soudu první stolice nelze považovati za opatření podle § 114 prvý odstavec ex. ř. a že tudíž vymáhající věřitelce nebylo zábráněno, aby je nenapadla rekursem, vystihl již správně rekursní soud.