Čís. 12947.
Nesouhlasí-li knihovní účastníci, kteří následkem opomenutí zápisu povoleného vkladu zástavního práva nabyli práv v důvěře v pozemkovou knihu, nelze opravu opomenutí provésti v původním pořadí.
Založením opisu dlužního úpisu ve sbírce listin není, není-li o něm zmínky v hlavní knize, o sobě vyloučena důvěra v pozemkovou knihu.
(Rozh. ze dne 26. října 1933, R I 942/33.) Usnesením ze dne 12. ledna 1925 povolil knihovní soud vklad zástavního práva pro pohledávku Okresní hospodářské záložny. Tento vklad však nebyl v pozemkové knize proveden, jen dlužní úpis ze dne 9. ledna 1925 byl založen ve sbírce listin. Přes odpor knihovních věřitelů, jichž zástavní právo bylo vloženo po 12. lednu 1925, povolil soud prvé stolice usnesením ze dne 4. května 1933 vklad zástavního práva za pohledávkou Okresní hospodářské záložny v pořadí před odporujícími knihovními věřiteli. Důvody: Dlužní úpis jest založen ve sbírce listin, jest tudíž součástí pozemkové knihy, a proto má tutéž ochranu důvěry jako pozemková kniha. Odporujícím věřitelům mohlo býti při nahlédnutí ve sbírku listin známo, že se sběhl omyl v zápise, neboť dlužní úpis byl do sbírky listin založen současně s dalšími listinami ke knihovní žádosti č. j. 51/25 připojenými, zejména nabývacím titulem pro tehdejší nové vlastníky, kteří i v době zápisu zástavních práv odporujících zástavních věřitelů vlastníky byli, a mohli se proto pozdější nabyvatelé zástavních práv z knih a zejména ze sbírky listin přesvědčiti o pravém stavu. Odporující věřitelé nemohou se tedy dovolávati toho, že byli bezelstní co do dřívějšího zástavního práva a proto byla povolena oprava zápisu podle původního usnesení. Rekursní soud změnil napadené usnesení v ten rozum, že se vklad zástavního práva, povolený usnesením ze dne 12. ledna 1925, nařizuje v pořadí běžném podle data 20. dubna 1933. Důvody: První soud z úřadu nařídil zápis vkladu zástavního práva pro pohledávku Okresní hospodářské záložny 30000 Kč s přísl. v pořadí před pohledávkami stěžovatelů, poněvadž vklad ten povolen byl již usnesením ze dne 12. ledna 1925 č. d. 51/25, avšak v knize pozemkové nebyl proveden. Do tohoto usnesení si stěžují věřitelé, kteří sice po 12. lednu 1925, avšak již před napadeným usnesením nabyli zástavního práva na nemovitosti vkladem v knize pozemkové a to pod pol. C 73 dne 19. ledna 1931 a pol. C 47 dne 11. dubna 1931, vytýkajíce, že proti jich vůli nelze podle § 104 knih. ř. opravu chyby provésti. Stížnosti pokládá rekursní soud za oprávněné. § 104 druhý odstavec knih. zák. sice ustanovuje, že oprava chyby, jež by mohla míti právní účinky, může býti provedena po slyšení účastníků, to však nelze vykládati tak, že stačí účastníky slyšeti, naopak vyložiti je ustanovení to tak, že je třeba slyšeti o tom účastníky, zda s opravou souhlasí. Nesouhlasí-li, nelze opravu provésti, je-li tím jejich právo dotčeno. První soud sice odůvodnil své rozhodnutí tím, že opis dlužního úpisu, podle kterého byl nezapsaný vklad práva vlastnického povolen, je založen do sbírky listin a že je proto součástí pozemkové knihy a má tudíž ochranu důvěry jako pozemková kniha. Vklad zástavního práva povolen prý byl současně s vkladem výmazu zástavního práva a s vkladem vlastnického práva novým nabyvatelům, dlužní úpis založen byl do sbírky listin současně s listinami, podle nichž byly povoleny tyto další zápisy, a mohli se prý odporující věřitelé nahlédnutím do sbírky listin přesvědčiti o pravém stavu a nemohou se proto dovolávati ochrany důvěry v knihu pozemkovou a své bezelstnosti. Je sice správný názor prvního soudu, že sbírka listin je součástí pozemkové knihy (§ 1 knih. zák.), knihovní práva však se nabývají, — čís. 12948 —
obmezují neb zrušují, jen (nur) zápisem do hlavní knihy (§ 4 knih. zák.). Nebylo-li právo zástavní, ač vklad jeho byl soudem povolen, vůbec zapsáno, nemohlo vůbec vzniknouti (§ 4) pouhým založením dlužního úpisu do sbírky listin. Aby se bylo lze dovolávati listiny, založené ve sbírce listin, musila by býti alespoň zmínka o ní v hlavní knize, neboť jen pak se stala součástí knihy pozemkové a jen pak je každý povinen přesvědčiti se o tom, zda zápis v knize hlavní je úplný. Není-li však v knize hlavní vůbec zmínky o nějakém právu, není ani možno, tomu, kdo do hlavní knihy nahlédne, předvídali, že by snad ve sbírce listin mohla býti listina, týkající se nějakého zápisu sice povoleného, ale nevykonaného. Poněvadž stěžovatelé nabyli k nemovitosti, o kterou jde, zástavního práva v důvěře, že před nimi není jiného zatížení, a poněvadž, když by opomenutý zápis proveden byl v pořadí před jejich právy, byli by stěžovatelé na svých právech zkráceni, nelze podle § 104 druhý odstavec knih. zák. provésti opravu chyby bez jejich souhlasu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolacímu rekursu nelze přiznati oprávnění, neboť napadeně usnesení odpovídá stavu věci i zákonu, a vývody dovolacího rekursu nejsou způsobilé vyvrátili správné důvody napadeného usnesení, s nimiž dovolací soud souhlasí. Zástavní věřitelé, k jichž rekursu bylo změněno usnesení prvého soudu, nabyli v důvěře v pozemkovou knihu práv, která by byla dotčena, kdyby dodatečný zápis opominutého zástavního práva byl proveden v původním pořadí. Listina, na základě které vklad zástavního práva měl býti proveden (dlužní úpis), byla sice založena v opisu do sbírky listin, avšak nebyla zapsána do hlavní knihy (§ 4 knih. zák.) vůbec — jakž bylo v případě, jehož se týče rozhodnutí bývalého vídeňského nej vyššího soudu (z 25. července 1888 č. 8800 čís. 12286 Gl. U.), kde šlo o kupní dobírku podle smlouvy trhové, zapsané do hlavní knihy a o opomenutí vkladu této dobírky při vkladu práva vlastnického pro nabyvatele — a proto nelze tvrditi, že by založením opisu dlužního úpisu ve sbírce listin již byla důvěra v pozemkovou knihu vyloučena. Správně proto usoudil rekursní soud, že, nesouhlasí-li účastníci, kteří z opomenutí zápisu povoleného vkladu práva zástavního nabyli v důvěře v pozemkovou knihu práv, nelze opravu v původním pořadí provésti, ano tím jejich právo bylo dotčeno.