Čís. 13018.

I za platnosti § 266 zákona o přímých daních ze dne 15. června 1927, čís. 76 sb. z. a n., jest vyhraženo sondu, by, rozvrhuje nejvyšší podání, zkoumal oprávněnost nároků u pohledávek daňových na přednostní uspokojení.
(Rozh. ze dne 16. listopadu 1933, R II 455/33.)
Rozvrhuje nejvyšší podání za exekučně vydraženou zahradu, nepřikázal soud prvé stolice bernímu úřadu v přednostním pořadí činžovní daň. Důvody: Berní úřad přihlásil v přednostním pořadí pohledávku za činžovní daň na rok 1931 v částce 1057 Kč. Podle odhadního protokolu je vydražená nemovitost zahradou, z čehož vyplývá, že nepodléhá dani činžovní, a proto nelze této dani přiznati přihlášené přednostní pořadí. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Důvody: Také pro veřejné orgány, tedy i pro berní úřad v zastoupení státu platí povinnost přihlašovací podle § 210 ex. ř. a musí orgány ty nésti následky nedostatečné přihlášky pohledávek, jichž se domáhají v přednostním pořadí. V souzeném případě neplyne ani z přihlášky, že prodávaná zahrada jest jako příslušenství domu zavázána za požadovanou činžovní daň. Tato skutečnost neplynula ani z obsahu exekučního spisu ani nebyla za exekučního řízení přivedena na přetřes, ani tvrzena, zejména nikoliv v odhadním protokolu, takže ze spisů nejsou zjevny podmínky pro posuzování závaznosti zahrady na činžovní daň. Jest sice správné, že podle § 265 zákona ze dne 15. června 1927 čís. 76 sb. z. a n. předepíše finanční úřad daň platebním výměrem, ze kterého se lze odvolati k finančnímu úřadu druhé stolice. Předpisy tohoto zákona nejsou však zrušena ustanovení exekučního řádu o povinnosti soudu zkoumati, zda má daň býti v přednostním pořadí přikázána z nejvyššího podání. Nelze přehlížeti, že se v souzeném případě požaduje činžovní daň z prodaného objektu, který jest zahradou, a že na zahradu nelze svaliti činžovní daň jako na samostatnou vložku knihovní. Proto sdílí rekursní soud názor prvního soudu, že v souzeném případě jest soudu rozhodnouti o přikázání činžovní daně.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolací rekurent se cítí stížena napadeným usnesením proto, že mu nebyl z nejvyššího podání přikázán nedoplatek činžovní daně za rok 1931, leč stěžuje si neprávem. Podle vývodů dovolacího rekurenta nesměl se prý rekursní soud zabývati otázkou, zda-li prodaná nemovitost za účtovanou činžovní daň ručí čili nic (§ 265 zákona čís. 76/27 o přímých daních), neboť o tom rozhodovati jsou prý výlučně povolány finanční úřady (odst. první, první věta § 266 zákona čís. 76/27) a ana činžovní daň byla řádně přihlášena a odpor proti ní nebyl vznesen, měl prý soud činžovní daň bez dalšího přikázati. O odporu byl by prý povolán rozhodnouti nikoli soud, nýbrž, jakž tomu při odvolání proti platební výzvě (§ 266 uvedeného zákona), finanční úřad. S těmito vývody dovolacího rekurenta a s jeho stanoviskem, že soud se otázkou ručení za nedoplatek činžovní daně zabývati a ji řešiti neměl a že bylo činžovní daň přikázati, nelze souhlasiti. Platební výzvu podle první věty, prvního odstavce § 266 zák. o přímých daních nelze stotožňovati s přihláškou při exekučním prodeji a s přihláškou v konkursním nebo vyrovnacím řízení, a řízení o platební výzvě před finančními úřady v § 266 zák. o přímých daních stanovené nemá při exekučním prodeji a při konkursu nebo vyrovnání místa. Platební výzvou, kterou se uplatňuje ručení podle § 266 zák. čís. 76/27 a opravným řízením o ní, určuje se jen ručení a jeho rozsah proti novému držiteli zavazeného objektu a má výzva ten účinek, že nový držitel musí pro nedoplatky daní, za něž objekt ručí a na něž výzva zněla, snášeti na onen objekt exekuci. O pořadí, najmě o přednostním právu zástavním pro nedoplatky daní není platební výzvou rozhodnuto. Podle druhé věty prvního odstavce § 266 zák. o přímých daních není třeba platební výzvy, jde-li o konkursní nebo vyrovnací řízení proti ručiteli neb o exekuční prodej zavazeného objektu. Ručení se tu uplatní přihláškou. Pokud jde o exekuční prodej, jakž tomu v projednávaném případě, uplatní se ručení přihláškou podle §§ 172, 210 ex. ř. Co se dalšího řízení při exekučním prodeji týče, nemělo, soudě podle motivů k zákonu čís. 76/27 (tisk. 1000 str. 454) na posavadních normách podstatně nic býti změněno. Platí tedy exekuční řád. Podle něho je soud povolán, by nejvyšší podání rozvrhl (§§ 214, 216 a násl. ex. ř.), to jest, by mezi účastníky o zástavních a jiných právech věcných, nevyjímaje daně a práva zástavní jim příslušející, rozhodl. Náleží proto soudům při rozvrhu zkoumati oprávněnost nároků u pohledávek daňových na přednostní uspokojení (§ 213 ex. ř.), tudíž také zkoumati, zdali předpoklady pro uspokojení v požadovaném pořadí jsou dány. K předpokladům těm náleží, pokud jde o daně v § 265 zák. o přímých daních uvedené, také ručení prodaného objektu za ony daně a soud je proto povolán a přísluší mu zabývati se i otázkou ručení podle uvedeného paragrafu a ji řešiti. Nepochybil proto rekursní soud ani první soud, když se onou otázkou u požadovaného nedoplatku činžovní daně zabýval. Ježto šlo jednak o nedoplatek z části starší než dvouletý, počítajíc zpět od příklepu, který, nejsa knihovně zajištěn, přednostního práva nepožíval, a ježto mimo to prodaná nemovitost nebyla podle spisů činžovní budovou ani příslušenstvím takové budovy, nýbrž zahradou a nezastavěnou stavební parcelou, která činžovní dani nepodléhá (§ 143), tudíž za ni neručila (§ 265), nepochybil rekursní soud, když požadovaný nedoplatek činžovní daně z nejvyššího podání nepřikázal.

Citace:

č. 13018. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 504-506.