Čís. 12944.
Zákon ze dne 27. ledna 1922, čís. 33 sb. z. a n., o užiti dopravních cest a nemovitostí pro telegrafy.
Ustanovení § 3 (4) zákona nemá vůbec místa proti třetím osobám, proti obci jako správkyni veřejného statku a vlastníku nebo uživateli soukromé nemovitosti pak jen potud, pokud s nemovitostí použitou pro telegraf nakládají.
(Rozh. ze dne 25. října 1933, R I 760/33.)
Československá poštovní správa navrhla provedení řízení podle § 9 vládního nařízení ze dne 1. února 1923, čís. 21 sb. z. a n. a stanovení náhrady škody Kč 8349.70 proti hlavnímu městu Praze, ježto při provádění kanalisace byl poškozen kabel. Soud prvé stolice návrh zamítl. Důvody: Strana navrhující opírá se o ustanovení § 3 zákona ze dne 27. ledna 1922, čís. 33 sb. z. a n., podle něhož prý vlastník nemovitosti, na níž se provádí práce, jimiž může býti poškozen blízký kabel, jest povinen ohlásiti to poštovní správě. Ježto hlavní město Praha tuto ohlašovací povinnost v souzeném případě nesplnilo, ručí poštovní správě podle citovaného zákona za škodu 8.349.70 Kč s přísl. Odpůrce, odvolávaje se na doslov § 3 zák. ze dne 27. ledna 1922, čís. 33 sb. z. a n. uvádí, že v projednávaném případě prováděl kanalisaci, to jest nakládal s nemovitostí architekt Václav N., nikoliv obec Pražská. Tento podnikatel nežádal ani u komunikačního úřadu o povolení ke kopání na veřejném statku, jak jest podle příslušných předpisů povinen, takže obci ani nebylo známo, že uvedenou práci tam konal. Jmenovaný podnikatel nesdělil, že hodlá na pozemku kanalisaci prováděti, ani kompetentnímu činiteli komunikačního úřadu, který by ho mohl upozorniti, že poštovní kabel se pod chodníkem nalézá, pokud se týče i sám poštovní správu upozorniti na kopání. Soud v důsledku doslovu § 3 citovaného zákona, podle něhož povinnost hlásí ti telegrafní správě zamýšlené práce pokud se týče nahraditi způsobenou škodu, přísluší tomu, kdo nakládá s nemovitostí, nabyl přesvědčení, že pod slovem »nakládá« zákon nemíní snad jen činnost vlastníka nebo uživatele, nýbrž činnost každé osoby, jež na nemovitosti něco podniká. Touto osobou jest v souzeném případě nikoliv hlavní město Praha, nýbrž architekt Václav N., který prováděl kanalisaci sám, jako podnikatel, dokonce bez vědomí hlavního města Prahy. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Důvody: Rekursní soud souhlasí s odůvodněním prvého soudu a vývody stížnosti nejsou s to, by seslabily správnost odůvodnění toho, tím méně, by je vyvrátily. K vývodům stížnosti se podotýká toto: I když se hledí k tomu, že zákon čís. 33/1922 upravuje právní poměry mezi státní telegrafní správou a osobami, jichž soukromých zájmů se zřizování telegrafů dotýká (§ 3 odst. (1) cit. zák.), označuje v § 3 odst. (4) za takové osoby jen vlastníky a uživatele soukromých nemovitostí a stanoví, že zřízením telegrafů nemá jim býti bráněno, by volně s nemovitostmi nenakládali, v následující větě pak dodává: »Kdyby snad tím mohl býti nějak ohrožen telegraf nebo telefonní provoz, má ten, kdo nakládá s nemovitostí užitou pro telegraf k telegrafní správě povinnost ji uvědomiti o zamýšlených pracích« (§ 3 odst. (4) čís. 1), nebylo by lze za nakládajícího při konání jakýchkoliv prací na nemovitosti, na níž jest telegraf neb telefon umístěn, pokládat! jen vlastníka neb uživatele, i když sám nemovitostí nenakládá nebo nakládati nedá nebo nenechá nebo i když ani dodatečně nakládání toho neschválí nebo když nakládání není k jeho prospěchu. V souzeném případě neprováděla kanalisaci obec Pražská, nýbrž architekt Václav N., a to nesporně pro sebe jako podnikatel. Nelze ji tudíž pokládat! za nakládající nemovitostí ani ve smyslu cit. ustanovení zákonného.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Jde o do volací rekurs do souhlasných usnesení nižších soudů, o nichž tvrdí dovolatel, že trpí nezákonností po rozumu § 46 (2) zákona o základních ustanoveních soudního řízení nesporného ze dne 19. června 1931, čís. 100 sb. z. a n. Než vytýkané nezákonnosti tu není, neboť ustanovení § 3 (4) zákona ze dne 27. ledna 1922, čís. 33 sb. z. a n. nelze rozuměti jinak než tak, že proti třetím osobám ustanovení to nemá vůbec místa, proti obci jako správkyni veřejného statku a vlastníku nebo uživateli soukromé nemovitosti pak jen potud, pokud s nemovitostí užitou pro telegraf nakládají. Nemohou proto obec jako správkyně veřejného statku a vlastník nebo uživatel soukromé nemovitosti býti. hnáni k odpovědnosti podle tohoto zákonného ustanovení, jestliže s nemovitostí nenakládali. Jinaký výklad nedopouští ani doslov, ani vnitřní souvislost řečeného ustanovení zákona. Je pak nesporno, že poškození kabelu v projednávaném případě se stalo při provádění kanalisačních prací architektem Václavem N-em, který prováděl kanalisaci sám jako podnikatel, a to, jak prvý soud uvedl jako nesporné, bez vědomí Hlavního města Prahy, čemuž navrhovatel neodporoval v rekursu a nemůže proto v dovolacím rekursu již vyslovovati o tom pochybnost, takže předpoklady § 3 (4) zák. čís. 33/1922 sb. z. a n. tu nejsou, a nedopustily se proto nižší soudy nezákonnosti po rozumu § 46 (2) zák. čís. 100/1931 sb. z. a n., když zamítly návrh Československého státu na provedení řízení podle § 9 vl. nař. ze dne 1. února 1923, čís. 21 sb. z. a n. a na stanovení náhrady škody. Rozhodnutí čís. 10599 sb. n. s., jehož se stěžovatel dovolává v dovolacím rekursu, neřeší sporný případ, ježto tam šlo o spor proti třetí osobě, která podle § 3 (4) zákona čís. 33/1922 sb. z. a n. vůbec neručí.