Čís. 12957.

Směnky (zákon ze dne 13. prosince 1927, čís. 1 sb. z. a n. na rok 1928).
Indosace z ochoty zakládá směnečný závazek právě tak jako indosace z jiného důvodu.
Proti třetím osobám jest vnitřní úmluva mezi indosantem a indosatářem nerozhodná.
Okolnost, že šlo o indosaci k inkasu a nikoliv o pravou indosaci, jest bez významu, není-li tato povaha indosace zřejmá ze směnky. Již ve směnečných námitkách jest uvésti, že indosaci, jež se stala v cizině, jest posuzovati podle cizozemského práva.
Žaluje-li tuzemec jako další indosatář tuzemského směnečného dlužníka, nemá porušení devisových předpisů remitentem a indosantem, jakož i dalším indosantem vliv na platnost směnečného oprávnění žalobcova.
(Rozh. ze dne 26. října 1933, Rv I 1482/33.)
Směnka, o niž tu jde, byla zaslána z tuzemska s indosací Dorotě R-ové v Saské Kamenici, jež směnku indosovala na Františka F-a v tuzemsku, který ji opět indosoval na tuzemský spořitelní spolek. Směnečný platební příkaz, vydaný k návrhu spořitelního spolku proti tuzemcům byl ponechán v platnosti soudy všech tří stolic.
Nejvyšší soud uvedl mimo jiné v
důvodech:
Tvrzení dovolání, opřené o svědectví Doroty R-ové, že směnka byla převzata Františkem F-em následkem indosace jen z ochoty, nemá význam (rozh. 10356 sb. n. s.), neboť indosace z ochoty zakládá směnečné právo právě tak, jako indosace z jiného důvodu. Výtka, že jde při indosaci na Františka F-a a na žalující spolek o indosaci k inkasu a nikoli o pravou indosaci, nemá rovněž význam, ana není tato povaha indosace zřejmá ze směnky. Proti třetím osobám, jimiž jsou v souzeném případě žalovaní, jest vnitřní úmluva mezi indosantem a indosatářem nerozhodná. Indosatář, v souzeném případě žalující spolek, jest vlastníkem směnky (rozh. 6157 sb. n. s.) a nemají proto výklady žalovaných o normální a »anormální« indosaci v německém právu tuto významu.
Přisvědčiti jest odvolacímu soudu, že žalovaní měli již ve směnečných námitkách přednésti námitku podle § 91 směn. zák., že totiž směnka byla poslána do Saské Kamenice (Chemnitz) v Německu Dorotě R-ové a že jí byla dále dána a že tudíž jest indosaci, jí učiněnou, ježto se stala v Německu, posuzovati podle německého práva, a že jest výtka ta opozděná, byvši uplatněna teprve v odvolání. Byť i skutkové okolnosti, na něž dovolatelé v tom směru poukazují, byly v námitkách, vyvozují z nich dovolatelé marně, že první soud mohl již ze směnečných námitek a z ostatního přednesu žalovaných usouditi, že jde o směnku indosovanou v Německu Dorotou R-ovou na Františka F-a, neboť nebylo věcí prvního soudu, by si ze skutkového přednesu žalovaných námitky konstruoval, nýbrž bylo na nich, by je do tří dnů sami ve směnečných námitkách uvedli, když ze směnky samotné nebylo zjevné místo, v němž indosace Dorotou R-ovou byla učiněna. Ostatně není soud tuzemský povinen znáti cizozemské směnečné zákony a jest věcí strany, která chce, aby sporný právní poměr byl posuzován podle určitého práva cizího, by je soudci uvedla a, pokud je nezná, i prokázala (§ 271 c. ř. s. a rozh. 4662 sb. n. s.). Nepřihlédl-li tedy odvolací soud k těmto okolnostem v námitkách neuplatněným, nelze mu vytýkati rozpor se spisy (§ 503 č. 3 c. ř. s.), ani nesprávné právní posouzení věci (§ 503 č. 4 c. ř. s.). Ostatně nejde o posouzení právního významu indosamentu Doroty R-ové na Františka F-a, neboť žalobcem není František F., nýbrž jde o posouzení žalobcova práva z indosace Františka F-a na žalobce. A tu platí předpis § 91 odst. (2) sm. zák., podle něhož nelze, vyhovují-li směnečná prohlášení v cizině učiněná (byť i byla vadná podle zákonů místa, kde byla učiněna) požadavkům tuzemského zákona, okolnost, že jsou vadná podle cizího řádu právního, namítati proti právní závaznosti prohlášení (indosací), která byla později v tuzemsku na směnku napsána. Platí tedy, pokud jde o indosaci F-a na žalobce, i kdyby vadnou byla indosace předešlá, bezvýjimečně předpis § 87 sm. zák., dle něhož může směnečný dlužník činiti proti bezelstnému indosatáři jen takové námitky, které plynou ze směnečného práva samého nebo mu příslušejí bezprostředně proti tomu, kdo právě žaluje. Vyloučeny jsou tedy relativní námitky hmotněprávní z poměru žalovaných k Dorotě R-ové, neboť důkaz obmyslnosti, že totiž žalobce znal při převzetí směnky indosací námitky ty, uznaly nižší soudy za nezdařený.
Nezdařilo-li se žalovaným, jak nižší soudy zjistily, prokázati, že žalující spolek věděl o tom, že směnka byla zaslána indosací do Německa indosatářce Dorotě R-ové, jakož i nebylo-li ze směnky vidno, že jest žalobce indosatářem k inkasu, jest vyloučena proti žalobci i námitka, že byly porušeny devisní předpisy podle § 14 a 16 vlád. nař. č. 46/1924, neboť námitka ta mohla by míti místo jen proti Dorotě R-ové, které byla směnka do ciziny proti předpisům devisním zaslána, kdyby kdyby žalovala, nikoli však proti žalobci, který směnky nenabyl od ní, nýbrž indosací od Františka F-a a to bezelstně, nemaje vědomost o tom, že na R-ovou v Německu byla směnka převedena ze zdejšího státu, ježto okolnost ta ze směnky patrna nebyla. Žalobce i žalovaní jsou tuzemci, jde o tuzemskou směnku a žalobce žaluje jako pravý indosatář z práva vlastního a nemá proto porušení devisních předpisů Hedvikou H-ovou jako remitentkou a indosantkou a Dorotou R-ovou jako další indosantkou vliv na platnost směnečného oprávnění žalobcova. Nejde o plat dlužníka ani o postup do ciziny, ani o plat nebo postup do tuzemska ve prospěch cizozemce, kteréž by podléhaly povolení Národní banky, nýbrž o uplatnění vlastnictví směnky tuzemským indosatářem proti tuzemskému příjemci a vystavitelce, k čemuž povolení toho třeba není. Rovněž nejde o jednání žalobcovo zakázané zákonem, nebo o jednání proti dobrým mravům, jak dovolatelé míní, a jsou proto jejich vývody dovolací v tom směru bezdůvodné.

Citace:

č. 12957. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 414-416.