Čís. 12907.
Rozhodčí soud, ujednaný ve společenské smlouvě, jest příslušný po případě i pro nárok o splnění disolučního ujednání.
(Rozh. ze dne 13. října 1933, R I 966/33.)
Žalobce i žalovaný byli zapsáni v rejstříku jako veřejní společníci firmy »Bratří R-ové«. Proti žalobě, jíž se domáhal žalobce na žalovaném, by žalovaný byl uznán povinným splniti disoluční ujednání ze dne 30. a 31. března 1931 se změnou, ujednanou 1. dubna 1931 tak, jak v pamětním protokole jest obsaženo, podepsati tento protokol, vydati ověřený podpis opovědi rejstříkovému soudu za účelem výmazu žalovaného, složití 33717 Kč, vydati prohlášení o disposičním právu účtem firmy u banky U., vydati tiskopisy, knihy atd. — vznesl žalovaný námitku nepříslušnosti řádného soudu, ježto pro spor stran ze společenské smlouvy je příslušný rozhodčí soud dle § XIX smlouvy. Soud prvé stolice odmítl žalobu pro nepříslušnost řádného soudu. Důvody: Ze smlouvy ze dne 9. března 1929 má soud zjištěným, že se oba společníci, kdyby mělo dojiti mezi nimi ke sporu ze společenské smlouvy, podrobují rozhodnutí rozhodčího soudu. Protokolem ze dne 30. a 31. března zjištěno, že tento odstavec společenské smlouvy vzhledem k tomu, že event. spory ze společenské smlouvy nově neupravuje a vzhledem k jasným slovům »ostatně zůstávají v platnosti ustanovení společenské smlouvy«, váže strany nadále. Za definitivní a pro strany závazné jest míti jen disoluční ujednání ze dne 30. a 31. března, ježto pamětním protokolem ze dne 2. dubna tím, že žalovaná, nesouhlasivši se všemi jeho podmínkami, jej nepodepsala, nechtěla se jím vázati a je nezávazný. Ostatně sama žalující strana tvrzením, že pamětní protokol ze dne 2. dubna 1931 obsahoval veškeré podmínky definitivního disolučního ujednání přesně tak, jak se obě strany na něm shodly dne 30. a 31. března a tím, že se v žalobě nezmiňuje o tom, že by ujednáním ze dne 1. dubna, pokud se týče 2. dubna odst. XIX. společ. smlouvy, resp. věta, z níž soud dovozuje další jeho ponechání v platnosti, ujednáním ze dne 30. a 31. března byla modifikována, sama uznává za definitivní ujednání ze dne 30. a 31. března. V důsledku toho a ha základě shora řečených okolností nabyl soud přesvědčení, že i pro spor ze společenské smlouvy, i z disolučního ujednání je příslušným v souzeném případě rozhodčí soud (§§ 577—599 c. ř. s.). Rekursní soud zamítl námitku nepříslušnosti řádných soudů. Důvody: Rozhodčí soud byl ujednán ve společenské smlouvě pro spory ze společenské smlouvy. Podle souhlasného tvrzení obou stran byla společenská smlouva zrušena dohodou stran ze dne 30. a 31. března 1931 a strany jsou v rozepři jen o realisaci této dohody; žalující strana, tvrdíc dodatečnou změnu této úmluvy ze dne 1. dubna 1931 ve znění pamětního protokolu ze dne 2. dubna 1931 domáhá se žalobou jejího splnění, kdežto žalovaná strana, popírajíc onu dodatečnou změnu a tvrdíc dodatečný vznik diferencí týkajících se provedení disoluce zásadně dojednané, domáhala se její realisace cestou soudní likvidace a byla odkázána s tímto požadavkem na pořad práva. Ustanovení disolučního ujednání ze dne 30. a 31. března 1931 o tom, že »ostatně zůstávají v platnosti ustanovení společenské smlouvy«, které prvý soud v napadeném usnesení vykládá v ten smysl, že se týká i rozhodčího soudu, nemůže podle názoru soudu rekursního míti tento význam, ježto rozhodčí soud smluven byl, jak již shora uvedeno jen' pro spory ze společenské smlouvy a nevztahuje se tudíž na všecky spory ze společenského poměru vůbec a při dojednaném zrušení této smlouvy nelze je tedy aplikovati na spory ze smlouvy disoluční, t. j. ze smlouvy smlouvu společenskou právě zrušující. Okolnost, že žalobce sám původně měl za to, že rozhodčí soud Je příslušný i pro nynější žalobu, nemůže býti správnému výkladu disoluční dohody na závadu a soud rekursní dospívá proto k závěru, že v souzeném případě skutečně jde o spor ne již ze zrušené společenské smlouvy, nýbrž o spor o dodržení a splnění smlouvy disoluční, jejíž pravý obsah je právě mezi stranami sporný a pro rozhodnutí tohoto sporu je proto příslušný ne svého času pro dobu trvání společenské smlouvy dohodnutý spor rozhodčí, nýbrž soud řádný, podle § 51 čís. 2 a § 39 čís. 3 úvoz. zák. k obch. zák. věcně příslušný. Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Rekursní soud neposoudil věc správně, maje za to, že podle souhlasného tvrzení obou stran byla zrušena společenská smlouva a že již nejde o spor ze zrušené společenské smlouvy, nýbrž o dodržení a splnění smlouvy disoluční. Vpravdě jde tu jen o zrušení společnosti shodnou vůlí stran, tedy o ukončení společenského poměru, jak na ně bylo pamatováno již ve společenské smlouvě v odst. XV a jak se uvádí také v čl. 123 čís. 4 obch. zákona. Ani kdyby to nebylo v disolučním ujednání, zůstala by ustanovení společenské smlouvy nedotčena, jmenovitě i v odst. XIX, pojednávajícím o rozhodčím soudu. Právním základem sporu zůstává společenská smlouva a společenský poměr, který byl podle žalobcova tvrzení dodatečně modifikován, a zůstává proto smlouva, pokud jde o příslušnost rozhodčího soudu, nedotčena. Právem tedy soud první stolice k námitce žalovaného žalobu
pro nepříslušnost odmítl.