Čís. 12928.
Právo dcery, žádati podle § 1220 obč. zák. na otci věno, není podrobeno exekuci. Zabavitelná jest však formalisovaná již pohledávka příslušející dceři z důvodu věna právoplatně jí přiznaná.
(Rozh. ze dne 20. října 1933, R I 826/33.)
Dcera povinného Růžena V-ová, rozená Č-ová, návrhem podaným u okresního soudu dne 22. října 1929 žádala za určení přiměřeného věna podle § 1220 obč. zák. proti svému otcij povinnému Václavu Č-ovi. Této žádosti bylo pořadem stolic právoplatně vyhověno, a to konečně rozhodnutím rekursního soudu ze dne 23. června 1932, jímž bylo usnesení okresního soudu ze dne 28. května 1932, ukládající Václavu Č-ovij by své dceři Růženě V-ové vyplatil věnem 15.000 Kč, změněno v ten smysl, že věno bylo určeno částkou 20000 Kč splatnou po 5000 Kč. V době, kdy povinná Růžena V-ová již takto soudně uplatňovala nárok podle § 1220 obč. zák., byla pohledávka příslušející z důvodu věna povinné Růženě V-ové proti jejímu otci Václavu Č-ovi k návrhu vymáhajícího věřitele exekučně zabavena a věřiteli k vybrání přikázána k vydobytí jeho vykonatelné pohledávky za povinnou, a to právoplatným usnesením okresního soudu ze dne 2. ledna 1931. Na základě těchto právoplatných usnesení žádal vymáhající věřitel za povoleni mobilární exekuce proti poddlužníku Václavu Č-ovi. Soud první stolice tuto exekuci povolil, soud rekursní však napadeným usnesením zamítl exekuční návrh, odůvodniv své rozhodnutí v podstatě tím, že přes právoplatné zabavení a přikázání pohledávky, o niž jde, a přes to, že o jsoucnosti této pohledávky bylo již pravoplatně rozhodnuto kladně, vymáhající věřitel nemůže věno přisouzené povinné Růženě V-ové vymáhati na jejím otci, poněvadž z povahy věna, jež podle § 1218 obč. zák. má sloužiti manželu k ulehčení břemen manželství, vyplývá, že jde o nárok manželův, jenž nemůže býti přenesen na jiné osoby a není tudíž ani zcizitelný ani zabavitelný, že proto jde o nárok nezabavitelný, nedopouštějící exekuci (§ 39 čís. 2 ex. ř.), takže nelze prý pokračovati v povolené exekuci.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Rekursní soud si neuvědomil podstatný rozdil jednak mezi dotací, t. j. splněním dotační povinnosti, kterou § 1220 obč. zák. ukládá rodičům, a zřízením věna podle § 1218 obč. zák., na něž podle § 1225 obč. zák. manžel zásadně nemá nárok, pokud si je před sňatkem nevymínil, jednak mezi právem dcery, žádati na otci přiměřené věno podle § 1220 obč. zák., a pohledávkou příslušející dceři z důvodu věna pravoplatně jí přiznaného. To, co otec jest povinen dáti dceři, aby splnil povinnost stanovenou v § 1220 obč. zák., není věnem ve smyslu § 1218 obč. zák., pokud to nebylo přislíbeno nebo dáno manželu za účelem vytčeným v § 1218 obč. zák. Nestalo-li se tak a nebylo-li nic jiného ujednáno, může si dcera to, co z toho důvodu dostala od otce, ponechati též jako volné své jmění (§ 1237 obč. zák.), o němž pak zajisté nelze důvodně pochybovati, že podléhá exekuci (srov. plenisimární usnesení bývalého nejvyššího soudu vídeňského z 9. listopadu 1915 sb. Gl. U. n. ř. čís. 7645, kniha judikátů čís. 239). Povinnost ascendentů, stanovená v § 1220 obč. zák., jest ve své podstatě povinností zaopatřovací; věnem nazývá zákon předmět této povinnosti jen proto, že u osob ženského pohlaví má především na mysli jejich zaopatření sňatkem. Přisvědčiti jest rekursnímu soudu, že k otázce, zda právo dcery, žádati podle § 1220 obč. zák. na otci věno, jest podrobeno exekuci, by bylo odpovědět! záporně, že není myslitelné, aby vymáhající věřitel mohl na základě exekučního zabavení a přikázání tohoto nároku žádati na otci povinné jejím jménem, by své dceři dal přiměřené věno, aby pak z něho věřitel dosáhl uspokojení své pohledávky. Neboť jde tu o nárok založený na poměru pouze osobním, rodinném (§ 531 obč. zák.), který nepřechází na dědice a není zcizitelný a proto také nemůže býti předmětem postupu (§ 1393 obč. zák.) ani předmětem exekuce. Nezabavitelnost tohoto nároku plyne z jeho vylíčené povahy a musí proto platiti, třebaže není u nás v žádném zákonném ustanovení výslovně vyjádřena, jak se to v příčině podobných nároků stalo zákonodárstvím jiných států [srov. na př. § 1623 obč. zák. něm. ve spojení s prvním odstavcem § 851 něm. c. ř. s. a k tomu Staudinger, Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch, IV/2, 1926, str. 965, 966 (pozn. 6 k § 1623) a str: 971 (pozn. 5 k § 1624)]. To se uznává jak v judikatuře (srov. rozhodnutí bývalého nejvyššího soudu vídeňského ze dne 30. října 1917, R I 270/17, čís. 1868 úř. sb.), tak i v literatuře (srovn. Klang, Kommentar zum AbGB, III. sy., 1932 str. 580 a I./2. sv. str. 448; Walker-Jaitner, Oesterr. Exekutionsrecht, 1925, str. 65; Ehrenzweig, System 11/2, 1924, str. 219; Krasnopolski, Oester. Familienrecht, 1911, str. 159, a Stubenrauch, Kommentar, 1903, str. 520; Neumann, Kommentar zuř Exekutionsordnung, 2. sv., 1929, str. 917). Ale rekursní soud přehlíží, že v souzeném případě vůbec nejde o pouhý nárok na věno, nýbrž jde o formalisovanou již pohledávku příslušející povinné z důvodu věna pravoplatně jí přiznanou, takže důvod nezabavitelnosti, o němž se stala zmínka, zde zřejmě neplatí. Odchylku od zásad jinak platných pro peněžité pohledávky nelze tu vyvodit! ani z účelu věna podle §§ 1218, 1220 obč. zák. Neboť nehledíc k tornu, že to, co otec plní dceři podle § 1220 obč. zák., se ani nemusí státi věnem ve smyslu § 1218 obč. zák., což bylo již zdůrazněno, nestačí povšechné určení k účelu, jemuž podle zákona má sloužiti věno, vůbec k tomu, aby bylo lze pohledávku, o niž jde, pokládat! za nezabavitelnou, to tírn méně, když ani vyživovací nároky, sloužící bezprostředně k výživě, nejsou zásadně vyloučeny z exekuce, jak správně k tomu poukazuje dovolací rekurs.