Čís. 12796.

K zachování vyrovnání (§ 57 vyr. řádu z roku 1914 v doslovu čl. III. zák. čís. 99/1923) nestačí, že dlužník zaplatil kvóty jedné (zažalované) pohledávky, nezaplatil-li kvóty ohledně druhé (třebas nezažalované) pohledávky, byť i tato pohledávka byla samostatné povahy a nesouvisela s první ani právně ani skutkově.
(Rozh. ze dne 9. září 1933, Rv I 160/32.)
Ve vyrovnacím řízení o jmění žalovaného přihlásil dlužník k vyrovnání pohledávku žalobkyně 5919 Kč a 109 Kč, nikoliv yšak její pohledávku 520 Kč 20 h. Žalovaný dodržel přesně vyrovnací splátky na pohledávku 5919 Kč, nedodržel však splátky na pohledávku 520 Kč 20 h. Vzhledem k tomu domáhala se žalobkyně na něm zaplacení celé pohledávky 5919 Kč, po odečtení splátek. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud mimo jiné z těchto důvodů: Jest nesporno, že žalobkyně nepojala do žalobní žádosti pohledávku 109 Kč a 520 Kč 20 h. Tyto pohledávky mají samostatnou cestu, poněvadž nejsou se zažalovanou pohledávkou v právní a skutkové souvislosti. Vyrovnací kvóta z nich může proto býti vypočítána jen o sobě. V souzeném případě jest rozhodná pro výpočet výše vyrovnací kvóty jen částka zažalované pohledávky z původních komisních dodávek a tato činí při 40% .. . 2.324 Kč 36 h a jednotlivá splátka tudíž ... 387 Kč 39 h. Tyto splátky, ba i více, byly do konce jednání přesně zapraveny, pročež žalovaný nezůstal se žádnou splátkou v prodlení. Zda dodržel přesně splátky i z fakturové částky 520 Kč 20 h, nemá v tomto sporu významu a prvý soudce nemusil se vůbec zabývati touto otázkou. Žalobkyni jest vyhraženo, by pohledávku 520 Kč 20 h celou požadovala sporem, míní-li, že žalovaný zde nedostál povinnostem, uloženým mu potvrzeným vyrovnáním. V žádném případě však neoživla tímto obmeškáním zažalovaná pohledávka v celém rozsahu.
Nejvyšší soud uznal podle žaloby.
Důvody:
Podle § 57 vyr. řádu z 10. prosince 1914 č. 337 ř. z. doplněného čl. III. zák. ze dne 26. dubna 1923 čís. 99 sb. z. a n. zrušuje se sleva ve vyrovnání poskytnutá pro všecky věřitele, nesplní-li dlužník potvrzené vyrovnání včas a plně. Výjimkou není pokládati splnění vyrovnání za opožděné a neúplné, přihodilo-li se dlužníku při plnění omluvitelné nedopatření (plen. rozh. 7760 sb. n. s.). Nastávají však účinky nesplnění vyrovnání i tenkráte, nezapravil-li dlužník splátku na dluh, jenž nebyl k vyrovnání přihlášen (nález 7945 sb. n. s.). Přihlásil-li věřitel k vyrovnáni jen část pohledávky, nastávají účinky vyrovnáni i ohledně zbytku. Nabyl-li vyrovnací dlužník za sporu o zaplacení celé pohledávky vědomost o tom, že věřitel omylem nepřihlásil celou pohledávku, byl povinen ihned zapraviti splatné již kvóty na nepřihlášenou část pohledávky. Neučinil-li tak, obživla celá původní pohledávka (nález 9675 sb. n. s.). Tak tomu jest i v souzeném případě. Věřitelka, nynější žalobkyně, nepřihlásila k vyrovnacímu řízení o jmění žalovaného vůbec žádné pohledávky, dlužník však přihlásil jen dluh 5919 Kč, týkající se jednak zboží daného mu původně do komise, jež však později převzal na pevný účet, jednak dluh 109 Kč za koupené zboží podle faktury ze dne 8. prosince 1929. Omylem nepřihlásil však fakturní dluh 520 Kč 20 h ze dne 14. října 1929, takže tento nebyl do pasiv pojat. Tyto fakturní pohledávky jsou samostatné povahy, jak uznal odvolací soud a přiznává i dovolatelka. Pohledávky 520 Kč 20 h a 109 Kč nejsou vůbec žalobou v tomto sporu uplatňovány a nebyla žaloba na ně rozšířena. Důsledkem této okolnosti má odvolací soud za to, že jest v tomto sporu nerozhodné, zda žalovaný dodržel přesně vyrovnací splátky z částky 520 Kč 20 h a že prvý soudce se nemusil s otázkou tou zabývati, nýbrž že stačí, že včas a plně vyrovnal splátky co do pohledávky touto žalobou dobývané. Tomuto názoru napadeného rozsudku nelze však přisvědčiti. Podle § 57 vyr. ř. zrušuje se sleva vyrovnáním docílená a obživne původní pohledávka, nezaplatí-li dlužník plně a včas vyrovnací kvótu ohledně i jen jediné pohledávky kteréhokoliv věřitele, a obživnou všecky pohledávky všech věřitelů, neboť tím nastane zmatečnost celého vyrovnání. Bezúčinnost nastane ovšem jen ohledně pohledávek, jež jsou věřitelem v původní výši dobývány. Nestačí tedy k zachování vyrovnání, by dlužník zaplatil jen kvóty jedné pohledávky, kdyby kvóty ohledně pohledávky druhé nezaplatil, byť i tato druha pohledávka byla samostatné povahy a nesouvisela s první ani právně ani skutkově. Žalovaný zvěděl, jak zjevno z protokolu o líčení ze dne 4. prosince 1930, o tom, že neuplatil na nepřihlášenou pohledávku žalobkyně 520 Kč 20 h ani jedné kvóty. Bylo tedy jeho povinností, by ihned neprodleně splatné kvóty žalobkyni vyrovnal. To však žalovaný neučinil, nýbrž vyrovnal je až za 72 dnů, teprve dne 14. února 1931, jak sám v tomto sporu doznal, jakmile žalovaný nabyl za sporu vědomost o tom, že omylem nepřihlásil k vyrovnání pohledávku 520 Kč 20 h, musil si od té chvíle uvědomiti, že má i co do této nepřihlášené pohledávky povinnost platiti kvótu, podstoupenou vyrovnáním. Od té doby nebyl již bezelstným (§ 326 a 338 obč. zák.) a nemůže se od té chvíle na svou bezelstnost a nezaviněnost odvolávati, zejména se nemůže vyviňovati poukazem k tomu, že zástupci spolku věřitelů přihlášku tohoto dluhu někam založili. Poněvadž je nesporno, že podle vyrovnání měl zaplatiti 40% pohledávky v šesti lhůtách tříměsíčních, měl ihned vyrovnati dne 4. prosince 1930 tři kvoty 40%. Zaplatil čtyři kvoty, avšak teprve 14. února 1931. Toto zaplacení splatných kvót stalo se tedy opožděně, a nikoli včas a proto obživla nejen pohledávka 520 Kč 20 h v původní výši, nýbrž i pohledávka zažalovaná, ovšem po srážce splátek na ni již učiněných.

Citace:

č. 12796. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 155-157.