Čís. 12804.

Bylo-li propuštění zaměstnance na zabraném a pod úředním dozorem jsoucím velkostatku pravoplatné uznáno za bezúčinné úřady k tomu povolanými podle § 22 zákona ze dne 12. února 1920, čís. 118 sb. z. a n., nelze se již s otázkou propuštění zaměstnance zabývati při rozhodováni o žalobě, jíž se zaměstnanec domáhá vyplacení zadržených služebních požitků.
Pod šestiměsíční propadnou lhůtu § 1162 d) obč. zák. (§ 33 zákona ze dne 13. ledna 1914, čís. 9 ř. zák.) nespadají nedoplatky služebních požitků z doby trvání služebního poměru.
(Rozh. ze dne 14. září 1933, Rv I 141/32.)
Žalobce, nadhajný na zabraném velkostatku, byl jeho majitelkou propuštěn ze služby, kteréžto propuštění bylo příslušnými správními úřady zrušeno. Žalobou, zadanou na soudě dne 3. dubna 1924, domáhal se žalobce na žalované zaplacení služebních požitků. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby a uvedl na konci důvodů: Jest ovšem pravda, že nároky z předčasného propuštění ze služby mají býti soudně vymáhány do šesti měsíců od doby, co mohly býti vzneseny, avšak žalobcův nárok není nárokem ve smyslu § 1162 b) obč. zák., nýbrž nárokem na zaplacení služebních požitků ze smlouvy, která nebyla do podání žaloby vůbec zrušena, tedy z trvající služební smlouvy §§ 1151, 1154 obč. zák. Při odkladném účinku žalobcových námitek proti propuštění nemohlo promlčení počíti a běžeti dříve, dokud o námitkách nebylo s konečnou platností rozhodnuto, takže žaloba za opožděnou považována býti nemůže, ano o námitkách bylo pravoplatně rozhodnuto až 5. června 1924 a žaloba podána byla 3. dubna 1924. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil mimo jiné z těchto důvodů: Marně dovolává se odvolatelka § 1162 písm. d) obč. zák. k odůvodnění námitky, že měla býti podána žaloba do šesti měsíců od předčasného zrušení služební smlouvy, neboť, jak správně prvý soud vyložil, nejde tu o náhradu škody z předčasného služebního poměru, nýbrž o zadrželé služební požitky po dobu, po kterou byl žalobce ve službách žalované, neboť výpověď byla pravoplatně prohlášena za zrušenou a tím bylo vysloveno, že služební poměr dále trvá a že důsledkem toho jest žalovaná povinna platiti služební požitky, které byly vyjednány.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody:
Rozhodnutím okresní politické správy ve V. ze dne 21. dubna 1927 a zemského úřadu v Praze ze dne 20. května 1931, kteréžto úřady jsou k tomu podle § 22 zákona čís. 118/1920 povolány, byla s konečnou platností rozřešena otázka propuštění (výpovědi) žalobce ze služeb žalované na jejím zabraném a v době propuštění žalobce pod úředním dozorem jsoucím velkostatku a bylo žalobcovo propuštění jako neoprávněné, příčící se ustanovení § 22 zákona čís. 118/1920 uznáno za bezúčinné. Nemají proto, hledíc ke konečné platnosti a závaznosti oněch rozhodnutí, významu vývody dovolatelky s hlediska dovolacích důvodů čís. 2 a 4 § 503 c. ř. s., o oprávněnosti žalobcova propuštění z jejích služeb. Netřeba se proto s oněmi vývody zabývati. Protože podle oněch rozhodnutí propuštění žalobce bylo bezúčinné, trval služební poměr žalobcův u žalované dále a byla žalovaná povinna poskytovati žalobci služební požitky. Nedoplatky služebních požitků z doby trvání služebního poměru pod ustanovení § 1162 d) obč. zák., § 33 zák. čís. 9/1914 o šestiměsíční propadné lhůtě, jak správně uvedly nižší soudy, nespadají. Přiznaly proto nižší soudy zažalované nedoplatky na služebním platu a deputátním dříví žalobci právem. Proti výši přisouzených nedoplatků dovolatelka nebrojí.

Citace:

č. 12804. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 167-168.