Čís. 12910.
Ustanovení § 127, odstavec (2), konkursního řádu z roku 1931, podle něhož jest rozhodnutí rekursního soudu konečné, platí i o rozhodnutí rekursního soudu o návrhu správce konkursní podstaty na povolení přiměřené zálohy.
(Rozh. ze dne 13. října 1933, R II 367/33.)
Rekursní soud snížil zálohu správce konkursní podstaty na 2000 Kč a nepovolil její uhražení z výtěžku prodaných cihel.
Nejvyšší soud odmítl dovolací rekurs správce konkursní podstaty.
Důvody:
Dovolací rekurent napadá jen výrok rekursního soudu, jímž mu jako správci konkursní podstaty byla snížena záloha na jeho nároky na 2000 Kč a nebylo její uhrazení povoleno z výtěžku prodaných cihel daných domněle do zástavy společnosti F. Ustanovení § 127 odst. (2) poslední věta nového konk. řádu, podle něhož jest rozhodnutí rekursního soudu konečné, platí i o rozhodnutí rekursního soudu o návrhu na povolení přiměřené zálohy. Ustanovení to bylo převzato doslovně z § 125 odstavec (2) předchozího konkursního řádu, k němuž praví pamětní spis, že dvě stolice v otázce útrat stačí a že vyšší stolice nebudou vždy s to při posuzování správy podstaty spravedlivěji rozhodnouti než stolice nižší. Tím byla zřejmě vyslovena zásada, že veškeré otázky, týkající se nároků správce konkursní podstaty (§ 80 konk. ř.) a související s nimi i co do důvodu i co do výše, jsou z přezkumu nejvyššího soudu v konkursním řízení vyloučeny. Rozhodnutí o povolení zálohy na nároky správce závisí rovněž na otázce, zda a v jaké výši budou asi ustanoveny nároky správcovy, poněvadž lze povolili jen přiměřenou zálohu a měřítkem přiměřenosti je pravděpodobná výše správcových nároků. Musí se proto i soud povolující zálohu zabývali předběžně touto otázkou a srovnávali, jak velká záloha by byla přiměřená správě podstaty a tím vzniklým nárokům správce. Třebaže tedy ustanovení § 127 odstavec (2) poslední věta k. ř. jest výjimečné, vztahuje se i na rozhodnutí o záloze. Nárok správce vzniká teprve usnesením podle § 127 odstavec (2) k. ř. a není proto ryze soukromoprávním nárokem, nýbrž procesuálním nárokem na způsob nároku na náhradu útrat sporu podle § 41 c. ř. s. a nemá proto správce před vydáním onoho usnesení nárok na plnění peněžní, nýbrž musí svůj úřad vykonávali bez honoráře a poskytovati sám potřebné zálohy. Pamětní spis sám nazývá nároky správcovy útratami a § 49 čís. 1 konk. ř. řadí nároky správce rovněž mezi útraty konkursního řízení a správy konkursní podstaty. Mínil proto zákonodárce obmeziti rozhodnutí o veškerých otázkách, týkajících se nároků správce, tudíž i zálohy na správcovy nároky právě tak na dvě stolice, jako rozhodnutí o útratách sporu (§ 528 c. ř. s.). Jest proto dovolací rekurs nepřípustný a bylo jej podle § 526 druhý odstavec c. ř. s. a § 188 k. ř. odmítnouti.