Čís. 13005.

Dohodli-li se manželé, z nichž každý měl nárok na užívání ideální polovice domu, při zrušení manželského společenství, že se manželka z domu odstěhuje a přenechá své užívací právo k ideální polovici manželovi za určitou úplatu, jest na poměr mezi manžely použíti nikoliv předpisů o smlouvě nájemní (§§ 1090 a násl. obč. zák.), nýbrž obdobně předpisů »o právech podílníků ve společné věci« a o právech a povinnostech co do užitků a břemen (§§ 839 a 840 obč. zák.).
(Rozh. ze dne 10. listopadu 1933, Rv I 1917/33.)
Výpověď danou Marií N-ovou Františku N-ovi z bytu ponechal procesní soud prvé stolice v platnosti. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc soudu prvé stolice, by, doplně řízení, znovu rozhodl. Důvody:
Všeobecně jest předeslati toho: Podle zásady projednací platné v řízení sporném stačí, přednese-li strana skutkové okolnosti, na nichž zakládá svůj nárok nebo svou obranu (§§ 178 a 179 c. ř. s.). Není třeba, by strana tvrzené skutečnosti i po právní stránce zhodnotila. Právní názor strany jest v tom směru nerozhodný, protože náleží výhradně soudu, by skutkový přednes podřadil příslušnému zákonnému předpisu a právní předpis vyložil, aby věc po právní stránce posoudil. Jest tedy pro rozhodnutí svoru bezvýznamné, jak strana smlouvu nebo právní poměr právnicky posuzovala. V souzeném případě přednesl vypovídaný (žalovaný) v námitkách proti soudní výpovědi z bytu po skutkové stránce, že vypovídající (žalobkyně) jest jeho dřívější manželkou, že manželství bylo po dobrovolném rozvodu rozloučeno, že rozvodu předcházela dohoda o všech majetkových poměrech a že v dohodě ze dne 19. listopadu 1929 bylo mezi stranami ujednáno, že se vzdávají čekatelského práva k vile ve prospěch svých dvou dětí, že si vyhrazují toliko užívání nemovitosti do své smrti, že se navždy rozejdou, že žalobkyně vilu pro vždy opustí a že pronajímá místnosti »jí připadající« žalovanému za roční nájemné 5300 Kč, splatné v obvyklých čtvrtletních lhůtách a že odchod manželčin z vily byl bezvýhradnou podmínkou dohody a následujícího dobrovolného rozvodu a pak rozluky. Tento přednes v příčině místností manželce »připadajících« vysvětlil žalovaný při ústním jednání blíže v ten smysl, že mu žalovaná pronajala »svoji polovici« místností za roční nájemné 5300 Kč. K tomuto vysvětlení byl žalovaný oprávněn, neboť tím nevybočil z mezí písemných námitek. Z tohoto přednesu vyvodil si žalovaný po právní stránce závěr, že šlo o pronájem navždy, že se žalobkyně pro vždy vzdala práva na výpověď a že tedy není oprávněna pevně uzavřenou dohodu jednostranně výpovědí zrušiti. První soud, vycházeje rovněž z názoru, že jde o poměr nájemní, obíral se jen otázkou, zda se vypovídající vzdala pro vždy práva k výpovědi, a došel ke skutkovému závěru, že nikoli. Odvolací soud učinil sice náběh k jinému právnímu posouzení sporného poměru větou, v níž se zmiňuje o tom, zda bylo mezi stranami jednou pro vždy ujednáno přenechání užívacího práva — ale náběh ten zase opustil, mluvě pak zase jen o nájmu na neurčitou dobu, o lhůtě výpovědní a o nedostatku důkazu vzdání se výpovědního práva navždy. I obě strany vycházely za sporu z názoru, že mezi nimi jde o poměr nájemní. Žalovaný sice v dovolacím spisu vytýká nižším soudům, že, vycházejíce z nesprávného právního stanoviska, nepřihlížely k obsahu námitek, ale správný právní názor blíže nevyložil, patrně si ani neuvědomiv, jaký právní závěr z jeho námitek najevo jde. Jsou-li pravdivá skutková tvrzení žalovaného v námitkách, zejména o tom, že strany, hledíce k zamýšlenému souhlasnému rozvodu a potom následující rozluce, upravily trvale své majetkové poměry způsobem v námitkách tvrzeným, což nižšími soudy v důsledku jejich právního názoru nebylo zjišťováno, ač o celém sporném poměru byli také svědci vyslýcháni, nešlo by o poměr nájemní na dobu neurčitou, jenž by mohl býti jednostrannou výpovědí zrušen,
80* jak míní odvolací soud, nýbrž šlo by o úpravu užívacího práva dvou spoluuživatelů vily. Podle tvrzení žalovaného náleželo každému z obou manželů právo bráti užitky z ideální polovice vily. Každý z nich měl tedy nárok na užívání ideální polovice všech místností ve vile, pokud by to bylo možné. Kdyby byli manželé zůstali ve společné domácnosti a byli užívali také sporných místností společně, byli by takto užitky z nich in natura stejným dílem mezi sebe dělili. Jakmile však zrušili manželské společenství a jakmile manželka se podle tvrzené dohody z vily odstěhovala, přenechavši své užívací právo k ideální polovici manželovi za určitou úplatu, znamenalo to po právní stránce rozdělení společných užitků z vily tím způsobem, že manžel měl užívati místností sám, ale za to měl vyrovnávati užitky manželčiny určitou občas se opakující smluvenou peněžní částkou. Vždyť manželé podle námitek žalovaného, o nichž byl nabídnut důkaz také písemní informací ze dne 19. listopadu 1929, se dohodli nejen o užitcích způsobem svrchu zmíněným, nýbrž i o tom, jak budou placeny úroky a amortisační splátky z hypotekárního dluhu, jakož i daně a veřejné dávky, dohodli se i o užitcích i o břemenech. Na takový poměr bylo by použíti nikoli předpisů o smlouvě nájemní (§§ 1090 a dalších obč. zák.), nýbrž obdobně předpisů »o právech podílníků ve společné věci« (sr. nadpis § 833 obč. z.) a předpisů o právech a povinnostech podílníků co do užitků a břemen (§§ 839 a 840 obč. zák.) (podobný případ byl již řešen v uveřejněném rozhodnutí čís. 5186 mezi spoluvlastníky). Jest lhostejné, že účastníci označovali smlouvu za smlouvu »nájemní« a úplatu za »činži«, neboť nerozhoduje pojmenování věci, nýbrž její podstata a tato — předpokládajíc ovšem pravdivost tvrzení žalovaného — záležela v tom, že spoluuživatelé si smlouvou upravili bez časového obmezení mezi sebou užívání zmíněným způsobem (§ 861 a obdoba § 828 obč. z.). Je-li tomu tak, nemůže dáti žalobkyně výpověď »z nájmu«, neboť tato by se rovnala jednostrannému ustoupení jednoho ze smluvníků od obapolně závazné smlouvy o rozdělení užitků. Ježto tedy dovolatel důvodně vytýká, že nižší soudy po právní stránce neposoudily věc správně, a důvodně vytýká, že k obsahu jeho námitek nepřihlížely, ale ježto k rozhodnutí sporu podle správného právního posouzení chybí potřebná skutková zjištění, nezbylo než oba rozsudky zrušiti (§§ 496 č. 3, 510, 513 c. ř. s.).

Citace:

č. 13005. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 486-488.