Čís. 13022.
Není-li pochybnosti o tom, že zůstavitel mínil pozdější poslední pořízení, jež bylo neplatné jako písemné, ponechati v platnosti jako ústní poslední pořízení, nelze poukázati na pořad prává dědice, přihlásivšího se z tohoto posledního pořízení, nýbrž dědice, přihlásivšího se z dřívějšího písemného posledního pořízení.
(Rozh. ze dne 17. listopadu 1933, R 14087/33.)
K pozůstalosti po Břetislavu K-ovi přihlásil se bratr zůstavitelův z písemné závěti ze dne 19. listopadu 1932 a pozůstalá vdova ze závěti, a to ústní ze dne 22. listopadu 1932, když se ukázala písemná závěť z téhož data neplatnou. Pozůstalostní soud odkázal na pořad práva zůstavitelova bratra. Rekursní soud odkázal na pořad práva pozůstalou vdovu. Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Ze spisů vyplývá, že se bratr zůstavitele Jaroslav K. přihlásil k pozůstalosti z písemné závěti ze dne 19. listopadu 1932 a stěžovatelka že se přihlásila k dědictví ze závěti, a to ústní, ze dne 22. listopadu 1932, když se ukázalo písemné poslední pořízení z téhož data neplatným podle §§ 594 a 601 obč. zák. Odporovaly si tudíž dědické přihlášky ze závěti mezi sebou. V takovém případě musí býti (rozhodnutí čís. 6214 sb. n. s.) na pořad práva odkázán ten z dědiců, který by musil dříve zbaviti účinnost silnější důvod dědického práva svého odpůrce, by mohl zjednati platnost svému právu dědickému (§ 126 nesp. říz.). Že byla závěť ze dne 19. listopadu 1932 zřízena v náležité formě, nebylo sporné. Šlo jen o to, byla-li závěť ta zrušena pozdější platnou závětí (§ 713 obč. zák.), v kterémžto případě pak příslušela role žalobce bratru zůstavitele, který se z ní přihlásil k pozůstalosti. Pozdější závěť ze dne 22. listopadu 1932, z níž se přihlásila k dědictví stěžovatelka, byla ústní. Vytýká-li rekursní soud, že první soud vybočil z rámce řízení nesporného, zkoumav platnost posledního pořízení ze dne 22. listopadu 1932, jest na omylu. Podle zásady vyslovené plenárním rozhodnutím nejvyššího soudu čís. 1538 sb. n. s. lze písemné poslední pořízení pro formální poklesek neplatné zachovati v platnosti jako ústni poslední pořízení, vyhověno-li požadavkům §§ 585 a 586 obč. zák. První soud směl proto zkoumati, ovšem v mezích mu příslušejících, zda toto poslední pořízení jest zřízeno v náležité formě podle § 585 obč. zák., a to bez ohledu k tomu, zda bylo namítáno, že zůstavitel chtěl poříditi písemně, ač to před prvním soudem ani namítáno nebylo, ježto otázku tu lze rozřešiti jen sporem. Do přezkoumání tohoto požadavku může se nesporný soudce pustiti jen potud, pokud byla zachována předepsaná vnější forma, zda totiž poslední vůle vyhovuje navenek a podle ihned poznatelné povahy předpisům § 585 obč. zák. První soud zjistil na základě přísežné výpovědi slyšených jím tří svědků, že zůstavitel před nimi skutečně za současné jejich přítomnosti prohlásil, že ustanovil svou manželku za universální dědičku svého majetku, a o tom pak že bylo sepsáno poslední pořízení. Podle tohoto zjištění není pochybnosti, posuzuje-li se věc s hlediska příslušejícího nespornému soudci, že jde o ústní závěť projevenou v náležité formě podle § 585 obč. zák., ana nemá výtka uplatňovaná zůstalým bratrem v rekursu, že žádný ze svědků nepotvrdil, že byli všichni svědci přítomni a že zůstavitel projevil bezvadně svou vůli, že chce učiniti poslední pořízení, opory ve spisech, a výtka, že žádný ze svědků nepotvrdil, že byl dožádaným svědkem, spadá do oboru zkoumání vnitřní platnosti poslední vůle vyhraženého procesnímu soudci (srovnej rozh. čís. 2582 sb. n. s.). Tolik bylo říci k výtce uplatňované zůstalým bratrem teprve v rekursu, že popírá platnost ústní závěti ze dne 22. listopadu 1932. Pokud teprve v rekursu popíral i pravost této závěti, nelze k výtce té již proto přihiížeti, an stěžovatel neuvedl jinak konkrétní skutečnosti, které by byly s to vzbuditi v soudu pochybnost o pravosti poslední vůle (rozh. čís. 12322 sb. n. s.). Jde-li proto o ústní závěť, zřízenou v náležité formě co do pravosti, bylo podle § 126 nesp. říz. dovolacímu rekursu vyhověti a uznati tak, jak se stalo.