Čís. 12987.

Úrazové pojištění dělnické.
Rozhodla-li úrazová pojišťovna právoplatně, ana již uplynula roční lhůta § 38 c) úraz. zák., že nejde o úraz podnikový, jest nárok na náhradu škody posuzovati podle předpisů občanského zákona o náhradě škody.
Otázka, zda jde o úraz podnikový, čili nic, jest pro soud rozhodnuta právoplatně též, byl-li teprve rozhodčím soudem úrazové pojišťovny uznán úraz za podnikový, anebo zůstalo-li při odmítnutí nároku úrazovou pojišťovnou proto, že ani rozhodčí soud nepokládal úraz za podnikový.
78* Podnikem polního hospodářství není polní hospodářství jako takové, třebas se v něm používalo motorické síly, nýbrž jednotlivé stroje hnané živelní nebo zvířecí silou jsou podle zákona samostatné podniky.
(Rozh. ze dne 4. listopadu 1933, Rv II 321/32.)
Žalobce byl zaměstnán při polním hospodářství žalované. Při práci na dvoře sklouzl žalobce na hladkých prknech a zlomil si nohu. Proti žalobnímu nároku na náhradu škody namítla žalovaná, že jde o úraz podléhající úrazovému pojištění. Procesní soud prvé stolice neuznal žalobní nárok důvodem po právu. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc soudu prvé stolice, by o ní dále jednal a znovu rozhodl.
Důvody:
Jde o žalobu o náhradu škody, proti níž žalovaná namítla, že žalobci byla škoda způsobena úrazem podléhajícím úrazovému pojištění a že tudíž nárok ten proti ní mohl uplatniti jen podle § 46 úrazového zákona. Protože jest mezi stranami nesporné, že žalovaná nezpůsobila žalobci úraz zúmyslně, musí býti především rozhodnuto, zda jde o úraz podnikový. Soudu odvolacímu i soudu prvé stolice stačila k posouzení této otázky nesporná skutečnost, že žalobce byl v polním hospodářství žalované pojištěn u úrazové pojišťovny, při čemž oba soudy vycházely z nezjištěného předpokladu, že u žalobce šlo o úraz podnikový, ač podle nesporného přednesu stran ve sporu úrazová pojišťovna odmítla dáti žalobci odškodnění za jeho úraz. Důvody tohoto zamítavého rozhodnutí úrazové pojišťovny nebyly zjištěny, ač žalobce navrhoval, by dotazem u ní byly zjištěny důvody, proč jeho úraz nebyl pokládán za úraz podnikový. Dokud nebude znám obsah rozhodnutí úrazové pojišťovny v celém rozsahu, nelze budovati rozhodnutí na předpokladu, že u žalobce šlo o úraz podnikový, jak činí nižší soudy, ježto z neurčitého povšechného přednesu stran ve sporu, že žalobcův nárok nebyl úrazovou pojišťovnou uznán, ještě neplyne ani, že šlo o úraz podnikový, ani opak toho, zejména ano nižšími soudy nebylo ani zjištěno, že žalobce nemohl již vznésti nárok na odškodné na rozhodčí soud podle § 38 úrazového zákona v doslovu zákona čís. 207/19 sb. z. a n. pro uplynutí roční lhůty v § 38 c) tohoto zákona stanovené, neboť pouhý souhlasný přednes stran, že rozhodnutí úrazové pojišťovny bylo žalobci doručeno a že nepodal žalobu u rozhodčího soudu, nestačilo ještě k průkazu, že řečená lhůta již před vydáním rozsudku soudem prvé stolice uplynula. Zjištění této skutečnosti jest však důležité, protože na ní závisí, zda soudy mohou samy v tomto sporu řešiti otázku, zda je úraz žalobcův úrazem podnikovým, čili nic. Kdyby bylo zjištěno, že lhůta podle onoho zákonného ustanovení již uplynula a že úrazová pojišťovna právoplatně rozhodla, že úraz žalobcův neni úrazem podnikovým, bude z toho plynouti dále, že námitka žalované, opírající se o tvrzení opačné, není opodstatněna a že nejsou ani dány předpoklady pro posouzení věci podle § 46 úrazového zákona, nýbrž že jest věc rozhodnouti podle ustanovení obecného zákonníka občanského o náhradě škody ve hlavě 30. (sb. n. s. čís. 976). Závazně pro soud bude otázka rozřešena též, kdyby bylo zjištěno, že úraz žalobcův byl rozhodčím soudem úrazové pojišťovny uznán za úraz podnikový, nebo, že zůstalo při odmítnutí jeho nároku úrazovou pojišťovnou proto, že jeho úraz ani rozhodčí soud nepokládal za úraz podnikový (sb. n. s. čís. 4627). Také v tomto případě soud buď omezí podle toho další jednání se zřetelem k § 46 úrazového zákona, neb je zařídí se zřetelem k § 1293 a násl. obč. zák., jak již řečeno. Z těchto úvah jest zřejmé, že i řízení na soudě prvé stolice, i řízení soudu odvolacího jest kusé z důvodu, že nebyl proveden důkaz žalobcem navržený dotazem u úrazové pojišťovny dělnické (§ 503 čís. 2 c. ř. s.), při němž bude též zjistiti, zda se podle § 38 c) úrazového zákona stalo její rozhodnutí neodporovatelným u rozhodčího soudu. Nebyla-li dosud otázka, zda jde, či nejde u žalobce o úraz podnikový, závazně pro soud rozřešena, bude soudu řešiti v důvodech rozsudkových tuto otázku jako prejudiciální, by mohl posouditi oprávněnost námitky žalované, opírající se o § 46 úrazového zákona.
Dojde-li k tomu, nebude lze pominouti důležitou skutečnost, že jde u žalované o polní podnik hospodářský, pro který platí zvláštní ustanovení úrazového zákona, pro jichž použití však žalovaná ještě nic nepřednesla, ač tvrdila, že jde o úraz podnikový. Soud ji měl proto podle § 182 c. ř. s. vyzvati, by tuto svou námitku doplnila přesným údajem, jakým způsobem byl žalobce v zaměstnání u ní proti úrazu pojištěn, zvláště když úrazová pojišťovna neuznala nárok žalobcův proti sobě. Doplnění to bude nutné pro správné právní posouzení věci, jakž vyplývá i z těchto úvah. Podle § 1 (4) úrazového zákona podléhají úrazové pojistné povinnosti podniky živnostenské nebo hospodářské, podniky polní a lesní, při nichž se používá parních kotlů nebo takových hnacích přístrojů, které jsou poháněny živelní silou nebo zvířaty. Podle odstavce 5 jest pojistná povinnost omezena jen na osoby úrazovému nebezpečí vydané, jestliže se v polním nebo lesním hospodářském podniku užívá silostroje, k podnikovému zařízení náležejícího, takovým způsobem, že jen určitý počet dělníků jest vydán nebezpečí s veškerou strojní prací spojenému. Při podnicích hospodářských má tedy zákon jiná, odchylná ustanovení než při podnicích živnostenských. Podle odstavce 5 § 1 úrazového zákona jest za to míti, že podnikem polního hospodářství není polní hospodářství jako takové, třeba se v něm používalo motorické síly, nýbrž, že jednotlivé stroje hnané živelní nebo zvířecí silou jsou podle zákona samostatné podniky, neboť jen dělnictvo u nich zaměstnané a jen v oblasti strojového nebezpečí je podrobeno pojistné povinnosti (sb. n. s. čís. 6693). Podle tvrzení žaloby a žalované nepřihodil se však žalobci úraz při stroji hnaném živelní nebo zvířecí silou, u kterého by byl býval žalobce podléhal úrazovému pojištění, ale není dosud také zjištěno, zda se mu úraz nepřihodil při jiné práci, ke které byl žalovanou přibrán ze zaměstnání pojistnou povinnost zakládajícího a po jeho dobu (§ 5 odst. 2 úr. zákona v doslovu zák. č. 363/17 ř. z.). Bude proto třeba, by soud zjistil, jaké práce žalobce u žalované v hospodářství konal, zejména, zda byl v takovém vztahu k nějaké práci u stroje hnaného živelní nebo zvířecí silou, že nutně podléhal úrazovému pojištění, a pak teprve uvažoval o tom, zda jde o úraz podnikový čili nic.

Citace:

č. 12987. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 455-458.