Čís. 12816.

Pracovní soudy (zákon ze dne 4. července 1931, čís. 131 sb. z. a n.).
Odmítl-li řádný soud a limine fori žalobu proto, že jest příslušným pracovní soud, není toto rozhodnutí závazné pro pracovní soud [§ 22 (2) zák.].
U pracovního soudu jest uplatňovati nárok zaměstnance proti zaměstnavateli na náhradu škody opřený o předpis § 1157 obč. zák., jakož i o to, že zaměstnavatel opomenul vykonati přihlašovací povinnost u sociálně-pojišťovacího ústavu.
(Rozh. ze dne 16. září 1933, R I 834/33.)
Žalobce byl zaměstnán jako zemědělský dělník u žalované majitelky velkostatku. Byv poraněn kopnutím hříběte, domáhal se žalobce na žalované náhrady škody, spatřuje zavinění žalované v tom, že, pověřivši žalobce jako svého zaměstnance opatrováním zlého hříběte, nedbala povinností, jež má na mysli § 1157 obč. zák., a dále, že opomenula žalobce včas přihlásit u dělnické úrazové pojišťovny. Žalobu o náhradu škody 10000 Kč a o placení měsíčního důchodu 800 Kč zadal žalobce původně na krajském soudě v Chebu, jenž žalobu ihned (a limine fori) odmítl pro nepříslušnost soudu. Žalobce, nepodav proti odmítacímu usnesení rekurs, zadal pak žalobu u místně příslušného okresního soudu v Chebu, oddělení pro pracovní spory, jenž rozhodl o žalobě věcně, neuznav žalobní nárok důvodem po právu. Odvolací soud (krajský soud v Chebu, jako odvolací soud ve sporech pracovních) zrušil napadený rozsudek i s předchozím řízením jako zmatečný a odmítl žalobu pro věcnou nepříslušnost pracovního soudu. Důvody: Podle § 22 zák. o pracovních soudech má pracovní soud v každém období řízení vyslovili usnesením svou věcnou nepříslušnost a zmatečnost předchozího řízení. Rovněž soud vyšší stolice, vyšla-li zmatečnost teprve u něho najevo, má vysloviti usnesením věcnou nepříslušnost pracovního soudu a zmatečnost předchozího řízení. Podle § 1 zák. o pracovních soudech jest příslušnost pracovního soudu výlučná a nemůže býti dohodou stran přenesena na soud řádný nebo rozhodčí, aniž mohou věci, náležející před řádné soudy, býti přeneseny na pracovní soud. Podle § 22 cit. zák. jest. rozhodl-li řádný soud pravoplatně, že jest věcně příslušný pracovní soud, toto rozhodnutí závazné pro místně příslušný pracovní soud. O pravoplatné rozhodnutí jde však jen, bylo-li o věcné nepříslušnosti rozhodnuto po ústním jednání, nejde však o pravoplatné rozhodnutí, byla-li žaloba a limine odmítnuta pro věcnou nepříslušnost. V takovém případě nelze mluviti o pravoplatném rozhodnutí již proto, že žalovanému nebylo možno, aby k tomu zaujal stanovisko, a nelze proto takové odmítnutí a limine považovati za pravoplatné rozhodnutí, jež by bylo závazným i pro žalovaného (srov. čís. 1627 sb. n. s.). Nelze proto usnesení krajského soudu v Chebu, jímž odmítl žalobu a limine, považovati za pravoplatné rozhodnutí, jež by bylo podle § 22 zák. závazné pro pracovní soud. V souzeném případě opírá se žaloba o to, že se žalovaná, ač věděla, že hříbě, jež měl žalovaný opatrovati, jest zlé povahy, nepostarala o opatření, jimiž mohla býti nehoda zabráněna, a že žalovaná neohlásila žalobce u Úrazové pojišťovny dělnické. Žalobce domáhá se proto na žalované náhrady bolestného 10000 Kč a měsíčního důchodu 800 Kč, ježto by i poraněn kopnutím hříběte a stal se tím neschopným k výdělku. Uplatňuje tudíž žalobce nároky na náhradu škody. Podle § 1 zák. o prac. soudech jsou pracovní soudy, nehledíc k hodnotě předmětu sporu výlučně příslušné rozhodovati o sporech z pracovního, služebního nebo učebního poměru založeného soukromoprávní smlouvou, vzniklých mezi zaměstnanci a zaměstnavatelem. V souzeném případě však nejde o nárok z poměru pracovního nebo služebního, nýbrž o nárok na náhradu škody z civilně-právního zavinění žalovaného, tudíž o nárok z občanského práva podle § 1295 obč. zák. a nejde o nárok založený na porušení smluvní povinnosti. Není proto okresní soud v Chebu, oddělení pro pracovní spory, příslušným pro tuto žalobu, pročež bylo napadený rozsudek i s předchozím řízením zrušiti pro zmatečnost a odmítnouti žalobu pro věcnou nepříslušnost okresního soudu v Chebu, oddělení pro pracovní spory.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a vrátil věc krajskému soudu v Chebu jako odvolacímu soudu ve věcech pracovních s příkazem, aby, pomina důvod, pro který rozsudek prvé stolice a jemu předcházející řízení zrušil a žalobu odmítl, o odvolání rozhodl.
Důvody:
Žalobce zakládá žalobní návrh na zavinění žalované, spočívající prý v tom, že žalovaná, pověřivši ho jako svého zaměstnance opatrováním zlého koně, nedbala povinností, jež má na mysli § 1157 obč. zák., a dále, že opomenula žalobce včas přihlásiti u dělnické úrazovny. Žaloba původně u krajského soudu v Chebu podaná, byla tímto soudem ihned (a limine fori) pro nepříslušnost soudu odmítnuta. Žalobce, nepodav proti odmítacímu usnesení rekurs, zadal pak žalobu znovu u místně příslušného pracovního soudu. Názor stěžovatelův, že rozhodnutí krajského soudu bylo po rozumu § 22 odst. (2) zák. čís. 131/1931 závazné pro pracovní soud, nemůže obstáti, jakž odvolací soud v podstatě správně vyložil a jakž nejvyšší soud při výkladu § 46 j. n. zevrubné odůvodnil ve zcela podobném případě ve svém rozhodnutí sb. n. s. čís. 1627, k němuž se pro zjednodušení odkazuje. Jinak nelze však souhlasiti s právním názorem, z něhož vycházel odvolací soud v napadeném usnesení. Neboť ze žalobcova přednesu plyne, že tu jde o spor tkvící v námezdním poměru mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem a že žalobce právě z toho poměru odvozuje nárok na náhradu škody, opřený zejména také o předpis § 1157 obč. zák. stanovící povinnost zaměstnavatelovy péče při služebních úkonech a v poměru k zaměstnanému. Kdyby nebylo bývalo námezdního poměru mezi stranami, nebylo by došlo k tomuto sporu z uplatňovaného právního důvodu. Takovým sporům jest přiznati právě pro jejich povahu, že jde o poměr mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, z důvodu sociálně politických výhodu odborného posouzení za účasti laického živlu, jak tomu jest u pracovních soudů. Předpis § 1 zák. o pracovních soudech nelze úzce vykládati v ten smysl, jak činí odvolací soud, že by pracovní soudy byly příslušné rozhodovati jen o nárocích vzešlých z pracovní smlouvy, nýbrž jsou příslušné — hledíc k doplňujícímu ustanovení § 2 písm c) —- k rozhodování o všech nárocích prýštících z pracovního poměru neb jsoucích v souvislosti s tímto poměrem, pokud jen jest založen pracovní smlouvou. Že nárok zaměstnance proti zaměstnavateli na náhradu škody z důvodu, že zaměstnavatel opomenul vykonati přihlašovací povinnost u některého sociálně-pojišťovacího ústavu, jest uplatňovati u pracovního soudu, plyne zřejmě z § 2 písm. e) zák. čís. 131/1931 (viz sb. n. s. 12387).

Citace:

č. 12816. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 185-187.