Čís. 12895.
Zákon o domovnicích ze dne 30. ledna 1920, čís. 82 sb. z. a n.
Lze platně uzavříti smlouvu, podle níž se domovník zavazuje konati za úhrnkovou odměnu vlastníku domu za trvání domovnického poměru i další služby k ryze domovnickým povinnostem nenáležející jen tehdy, jsou-li tyto zvláštní služby v úhrnkové odměně přiměřeně honorovány. Smlouva tomuto požadavku nehovící je podle § 879 obč. zák. nicotná. Domovník může se domáhati náhrady za tyto zvláštní úkony na druhé straně, jimiž je tato obohacena, prokáže-H, že všemi výhodami mu udělenými nebyl v náležité výši odměněn, že mu totiž kromě úplaty za domovnické práce bylo méně zaplaceno, než činí mzda za tyto další úkony v místě obvyklá.
Domovník má nárok na klíčné proti vlastníku domu jen, šlo-li o lidi jeho domácnosti nebo takové, kteří na jeho příkaz, s jeho svolením nebo v jeho zájmu se měli dostaviti do domu. Dotčený nárok domovníkův lze jinak upravili jen písemní smlouvou.
(Rozh. ze dne 7. října 1933, Rv II 195/32.) Žalobce byl domovníkem u žalovaného spolku. Po odchodu ze služby u žalovaného domáhal se na něm žalobce zaplacení 22088 Kč, ježto žalovaný spolek požadoval od žalobce zvláštní práce, které sice byly žalobcem vykonány, avšak nebyly žalovaným spolkem zaplaceny a ježto podle příkazu žalovaného otvíral chovancům žalovaného spolku zdarma. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Žalobce ujednal se žalovanou stranou koncem srpna nebo počátkem září 1924, že bude za měsíční úplatu původně 120 Kč, zvýšenou pak k žádosti žalobce v roce 1924 na 200 Kč a za bezplatné používání domovnického bytu o 1 pokoji a 1 kuchyni s přísl. se světlem a otopem konati za domovnického poměru obvyklé domovnické práce, zejména vytápěti parní kotel, za tuhé zimy dva kotle ústředního topení, čistiti chodník před domem, třikrát do roka umývati okna a dvéře ústavu a podlahy, zahradu čistiti a polévati a konati práce zahradní a otevírati bezplatně domovní vrata chovancům ústavu. Žalobce sice udal, že podle ujednání se žalovanou stranou měl topiti jen pod jedním kotlem, čistiti chodník, dvakrát za rok vydrhnouti 85 oken, tři skleněné dveře, vchody a chodby bez pomoci služebných, zametati, postřikovati zahradu, otevírati a zavírati domovní dveře a že jen na zvláštní příkaz Anny F-ové konal ostatní práce, jichž zaplacení se žalobou domáhá, a otevíral zdarma chovancům ústavu ve dne i v noci domovní dveře, a opírá žalobní nárok o § 6 odst. 2 a §§ 9 a 15 zákona o domovnících ze dne 30. ledna 1920, čís. 82 sb. z. a n. Leč neprávem. Je Sice pravda, že domovníci nejsou povinni bezplatně konati služby nevyžadované správou domu (§ 6 odst. (2) cit. zák.) a mají nárok ujednáním stran nevylučitelný a neobmezitelný na mzdu v místě obvyklou (§ 15 cit. zák.), ale v souzeném případě nejde o smlouvu ryze domovnickou, neboť s ní nerozlučně spojena jest další smlouva služební, podle které se žalobce za úhrnnou odměnu zavázal konati žalované za služebního poměru služby další s domovnickými pracemi nerozlučně spojené, jak ze zjištěných skutečností jest zřejmo. Že žalobce při počátku služebního a domovnického poměru byl zevrubně zpraven a poučen nejen svým předchůdcem ve službě, nýbrž i členy představenstva žalovaného spolku, o tom, že musí za odměnu shora uvedenou konati nejen domovnické, nýbrž i ostatní práce, jichž zvláštní odměnění žalobce žádá, a že práce ty nerušeně a bez uplatňování nároku na zvláštní odměnu za práce v § 6 odst. 1 cit. zák. uvedené konal, jest svědky zjištěno. Dokonce potvrdil Dr. L., že žalobce, opouštěje službu u žalovaného spolku, louče se se svědkem, prohlásil, že byl vždy spokojen a, nebýti nedorozumění s pí. F-ovou, nebyl by býval ze služeb žalovaného spolku vůbec odešel, což dle přesvědčení soudce zřejmě nasvědčuje tomu, že si žalobce byl vědom, že konal veškeré práce shora uvedené bez nároku na zvláštní odměnu. Že žalobce umýval okna, skleněné dveře a schodiště a práce v zahradě ústavu konal na zvláštní příkaz Anny F-ové, není zjištěno. Ani žalobní nárok na náhradu klíčného 4200 Kč, třebaže by byl co do výše poplatku přiměřený, není odůvodněn. Podle § 9 cit. zák. přísluší domovníku za každé otevření domu v době, kdy má býti dům dle schváleného domovního řádu uzamčen, odměna, nikoliv však proti majiteli domu, nýbrž proti straně otevření žádající. Ostatně žalobce byl dle ujednání se žalovanou stranou povinen otevírati dům chovancům ústavu bezplatně a jest to ostatně v ústavu toho druhu, jak zjištěno posudkem znalců, obvyklé. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc soudu prvé stolice, by, doplně řízení, znovu rozhodl.
Důvody:
Zákon ze dne 30. ledna 1920, čís. 82 sb. z. a n. rozeznává povinnosti domovníkovy, t. j. takové, jež z domovnického poměru nutně vyplývají a nevyžadují zvláštní ujednání (§ 5, 6/1), a jiné úkony, t. j. služby, jež domovník koná kromě prací domovnických (§ 6 odst. (2) cit. zák.). Pokud se týče ryze domovnických prací, jest odměna za ně ustanovením §§ 8 a 9 zákona blíže upravena. Ohledně jiných služebních úkonů ustanovuje (2) odst. § 6, že domovníci nejsou povinni je konati zdarma a že jim za ně přísluší úplata podle mzdy v místě obvyklé. Nárok na tuto odměnu nelze podle § 15 ani úmluvou stran vyloučiti neb obmeziti. Z toho, co dosud uvedeno, vyplývá, že lze platně uzavříti smlouvu, podle níž se domovník zavazuje za úhrnkovou odměnu konati vlastníku domu za trvání domovnického poměru i další služby k ryze domovnickým povinnostem nenáležející, jen tehdy, jsou-li tyto zvláštní služby v úhrnkové odměně přiměřeně honorovány. Smlouva tomuto požadavku nehovící je podle § 879 obč. zák. nicotná a domovník může se domáhatí náhrady za tyto zvláštní úkony na druhé straně, jimiž je tato obohacena, prokáže-li, že všemi výhodami mu udělenými nebyl v náležité výši odměněn, že mu totiž kromě úplaty za domovnické práce bylo méně zaplaceno, než činí mzda za tyto další úkony v místě obvyklá. Ustanovení § 6 (2) zákona bylo v prospěch zaměstnanců vydáno z důvodů sociálně-politických (veřejného zájmu), z čehož plyne, že domovník za pracovního poměru se výhody (úplaty) ani platně nemůže zříci. Bylo proto k spolehlivému posouzení rozepře nezbytně třeba, by tyto otázky byly probrány a by bylo přesně zjištěno, konal-li žalobce všechny ony práce, jejichž zaplacení se domáhá, spadají-li konané práce v rámec domovnických prací ve vlastním smyslu slova a, není-li tomu tak, zda práce mimo rámec domovnických úkonů žalobcem konané byly podle svrchu uvedeného měřítka přiměřeně odměňovány.
Zvláštní poznámky je ještě třeba ve příčině požadovaného klíčného. Uzavírání domovních dveří bylo nařízeno z důvodů veřejné bezpečnosti (viz dv. dekret z 3. července 1788 Krop XV. 668; nařízení ze dne 3. dubna 1855 čís. 62 ř. z.; viz též § 9 odst. 2 zákona čís. 82/1920 sb. z. a n.). Předpis znamená omezení volného nakládání vlastnictvím veřejnoprávní normou, z čehož plyne, že následky nemají stíhati vlastníka domu, nýbrž nájemce, jenž, ač předpis o uzavírání domovních dveří zná, pozdě se vrátiv domů dal podnět k tomu, by mu domovník dveře musel otevírati. Proto uděluje zákon (§§ 9 a 12) domovníku nárok na klíčné přímo a výlučně proti tomu, kdo si domovníkem dal dveře otevříti. Proti vlastníku domu byl by takový nárok jen tehdy opodstatněn, kdyby šlo o lidi jeho domácnosti nebo takové, kteří na jeho příkaz, s jeho svolením neb v jeho zájmu se měli dostaviti do domu. Dotčený nárok domovníkův lze podle § 15 zákona jinak upraviti jen písemní smlouvou a již z toho důvodu nelze přihlédnouti k námitce žalované strany, že žalobce měl ústní příkaz chovancům ústavu nebo, jak žalobce tvrdí, dokonce všem obyvatelům ústavu otevírati zdarma. Nižší soudy nezjistily kolikráte žalobce dveře otvíral před půlnocí, pokud se týče po půlnoci, kolikrát chovancům, za něž by ručil žalovaný spolek, a kolikráte jiným osobám, za něž podle toho, co svrchu uvedeno, spolek neručí, konečně je-li požadovaná odměna přiměřena, pročež řízení i v tomto směru vyžaduje doplnění.