Čís. 12906.
Není přípustná obnova soudního řízení o svolení k výpovědi podle zákona o ochraně nájemců.
(Rozh. ze dne 13. října 1933, R I 943/33.)
Soud prvé stolice odmítl návrh vypovídaného, by bylo obnoveno nesporné řízení, v němž bylo pravoplatně uděleno soudní svolení k výpovědi navrhovatele z bytu. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Rekurent se domáhá podle § 49 zákona ze dne 19. června 1931 čís. 100 sb. z. a n. obnovy výpovědního řízení, jež skončilo pravoplatným svolením soudu, by byla dána stěžovateli výpověď z bytu. Pro řízení o soudním svolení k výpovědi nájemníků jsoucích pod ochranou zákona ze dne 28. března 1928 čís. 44 sb. z. a n. — jehož platnost s určitými změnami (jež se však na tento případ nehodí), zůstala zachována do dneška — platí ustanovení § 4 zákona toho. Jako v rozepřích ze smlouvy nájemní a pachtovní podle §§ 560 a násl. c. ř. s. sledoval zákonodárce účel uspíšiti řízení ve sporech těch, stanoviv v § 571 c. ř. s., že jest hleděti k naléhavosti těchto věcí a v § 575 c. ř. s. kratší lhůty, zejména lhůty opravné, tak i v soudním řízení výpovědním podle zákona o ochraně nájemníků je týž úmysl zákonodárce zřejmý z ustanovení odstavce (5) § 4, kde se praví, že proti usnesení okresního soudu, jímž rozhodnuto o návrhu na svolení k výpovědi, lze podati rekurs do 8 dnů ke sborovému soudu prvé stolice, a že »jiný opravný prostředek je vyloučen«. Toto ustanovení upravující přípustnost opravných prostředků proti soudnímu rozhodnutí v řízení o svolení k výpovědi podle §§ 1 a 4 zák. o ochr. náj. vyskytuje se v podstatě již v § 3 nařízení ministerstva spravedlnosti a sociální péče ze dne 9. února 1919 čís. 62 sb. z. a n. a bylo převzato do § 4 zákona ze dne 8. dubna 1920 čís. 275 o ochraně nájemníků s tou změnou, že dřívější doslov »další opravný prostředek jest vyloučen«. byl nahrazen doslovem »jiný opravný prostředek jest vyloučen«. Jakkoli tento zákon byl od té doby opětovně prodlužován, doplňován a měněn, nebylo na ustanovení § 4 odst. (5) zákona toho již v žádném z pozdějších zákonů o ochraně nájemníků nic změněno, takže jest zřejmé, že úmyslem zákonodárcovým bylo, by o otázce přípustnosti výpovědi podle zákona o ochraně nájemníků rozhodoval sborový soud prvé stolice vždy s konečnou platností, a aby každý jiný opravný prostředek byl v řízení tom vyloučen. Ustanovení to zůstalo v platností i poté, když nabyl účinností zákon o základních ustanoveních soudního řízení nesporného ze dne 19. června 1931 čís. 100 sb. z. a n. a to podle § 1 odst. (2) zákona toho. Tímto zákonem byla sice připuštěna v § 49 obnova nesporného řízení, ale ze zařazení tohoto ustanovení do oddílu pátého pojednávajícího »o opravných prostředcích« vyplývá, že zákonodárce považuje obnovu řízení za druh opravných prostředků. Jakkoli od doby účinnosti zákona toho (1. listopadu 1931) byl zákon o ochraně nájemníků ze dne 28. března 1928, čís. 44 sb. z. a n. několika zákony prodlužován a doplňován, na doslovu § 4 zákona toho ani těmito zákony se nic nezměnilo, ač si zákonodárce musil býti toho vědom, že nyní podle § 49 zákona ze dne 19. června 1931 čís. 100 sb. z. a n. je obnova řízení nesporného možná, takže i z toho lze právem vyvozovati, že proti rozhodnutí prvého soudu o svolení k výpovědí je přípustný jen rekurs ke sborovému soudu prvé stolice a že každý jiný opravný prostředek, tedy i obnova řízení je naprosto vyloučen (srov. také rozhodnutí čís. 12519 sb. n. s.). Pří tomto stavu věcí není nezákonnosti (§ 46 odst. 2 zák. 100/1931) v tom, že nižší soudy odmítly žádost za obnovu řízení, třebaže tak učinily z jiných důvodů a netřeba se zabývati ani důvody dovolacího rekursu ani důvody nižších soudů, a rovněž odpadá potřeba obírati se pojmem »osoby třetí« podle § 49 zák. čís. 100/1931.