K unifikaci civ. řádu soudního.

odpověděl na několik otázek redaktoru týdeníku »Program — Demokratický střed« (roč. III, čís. 16. ze dne 24. dubna 1937) prof. dr. Václav Hora, hlavní z tvůrců unifikačního díla; z odpovědi uvádíme;
»Idea státní jednoty nemůže se rozvinouti a vše proniknouti, pokud v jednotlivých oblastech státu platí různý právní řád . . . Rozdvojenost právní nemůže sbližovati občany, podléhající různým předpisům právním v jejich soukromých, hospodářských i sociálních stycích, naopak udržuje v nich vědomí různosti . . . Je-li v tomtéž státě pro styk á postup před soudy a pro celý ten složitý aparát procesní v jedné oblasti předepsáno něco jiného než v druhé a musí-li týž občan voliti různý postup, dbáti různých předpisů a užívati různých prostředků, podle toho, v které oblasti spor je veden, jaký div, že se ho zmocňuje dojem, jako by nebyl v tomtéž státě. . . Postup při unifikaci civil, řádu soudního byl určován tím, že máme ve státě dva zákony tento řád upravující, jeden pro historické země, druhý pro Slovensko a Podk. Rus, že oba pocházejí z doby nové a že oba jsou produktem moderního nazírání na proces, takže spočívají v podstatě na stejných stěžejních, principech. Tím je už řečeno, že bylo vyloučeno, dáti při unifikaci přednost jen jednomu a úplně potlačiti druhý, nýbrž že bylo třeba bedlivě studovati předpisy toho i onoho a svědomitě je hodnotiti. Neboť rozdílů mezi oběma zákony je velmi mnoho, ať týkají se jen jednotlivostí určitého procesního zjevu, jinak stejně upraveného, anebo růzností v samém východisku a zásadním nazírání čí upravují týž zjev naprosto diametrálně. Pokud jde zejména o tyto posléze zmíněné rozdíly, bylo třeba nejprve zjednati si základnu vyslechnutím odborných kruhů praktických z obou oblastí; proto byla nejprve podniknuta obsáhlá písemná anketa. Zvláštní cenu měly zde — ovšem kromě velmi důkladného posudku Nejvyššího soudu (viz Právník, 1924) hlasy těch soudců z historických zemí, kteří působili na Slovensku a měli tedy zkušenosti z obojí oblasti právní. Teprve potom byl vypracován postupně referentský návrh a zřízeny komise složené z praktiků a teoretiků, jedna v Praze, druhá v Bratislavě a nastalo putování s referentským návrhem z Prahy do Bratislavy a obráceně. V obou komisích byl podroben referentský návrh důkladnému prozkoumání, navrženy změny a doplňky . . . Tam, kde nebylo dosaženo kompromisu, bylo třeba rozhodnouti. Při tom bylo třeba bedlivě srovnávati, dosah rozdílů správně a svědomitě hodnotiti, nepouštěti se zřetele účinky, jež to či ono řešení v životě způsobí, a nezanedbávati ovšem ani potřeby dneška, jež se hlásí ke slovu, ani zkušenosti s dosavadní úpravou zde i tam nabyté. Při úpravě procesních předpisů nesmí také býti zapomínáno, že jde o strany, které jsou ve sporu, z něhož se snaží každá vyjíti vítězně, a že strana, která, si není svým vítězstvím jista, je velmi náchylná k tomu, aby spor protahovala a svoje odsouzení oddalovala. Na tomto podkladě vypracován a veřejnosti k posouzení odevzdán v r. 1931 nový návrh i s důvodovou zprávou. Všechny literární projevy k tomuto návrhu i poznámky jednotlivých ministerstev byly opětně přezkoumány a výsledek této práce předložen nové (třetí) t. zv. »Ústřední komisi pro formální právo«. Na těchto základech byl pak vypracován konečný text osnov, které budou nyní předmětem ústavního projednání. Povšechnou charakteristiku těchto osnov lze shrnouti asi takto: Osnovy zavádí pro obě právní oblasti na poli procesního práva novoty, ale nejsou pro žádnou z nich novotou úplnou. Jsou vypracovány se stálým zřetelem na oba dosavadní zákony, čerpajíce z obou, někde beze změny, jinde se změnami tu podstatnými, jinde podřadnějšími; kromě toho jsou v osnovách ustanovení zcela nová, jež se jevila žádoucími, aby bylo vyhověno potřebám nově se hlásícím anebo čeleno neuspokojivému stavu dnešnímu . . . Postulátem a účelem procesní úpravy musí býti, aby se soud dobral pravdy, aby na správně zjištěný skutkový děj použil správně vyloženého právního předpisu a aby se tak stalo rychle a bez velkého nákladu. Ale žádný procesní řád nemůže pouhou úpravou svých předpisů zaručiti, že tohoto cíle bude vždy dosaženo. Neboť tento výsledek závisí i na činitelích, kteří se zákonnému normování vymykají, totiž především na stranách a jejich mravních hodnotách a pak na zdatnosti a pohotovosti soudců. Proto se musí procesní řád snažiti alespoň o to, aby se, pokud lze, k onomu požadavku svou úpravou přibližoval. To naše osnova také činí.«

Citace:

K unifikaci civ. řádu soudního. Právní prakse, měsíčník československých právníků . Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart , 1936-37, svazek/ročník 1, s. 293-294.