Z ustanovení odst. I., § 6 zákona ze dne 19. prosince 1918, č. 91 Sb. z. a n., nemůže strana vyvozovati subjektivní nárok na povolení práce přes čas, ani jsou-li dány předpoklady tam vytčené.
V § 1 zákona ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 Sb. z. a n., vymezil zákonodárce zásadně a způsobem kategorickým, že v podnicích živnostenskému řádu podrobených nebo po živnostensku provozovaných nesmí skutečná pracovní doba zaměstnanců trvati zásadně déle než 8 hodin ve 24 hodinách nebo nejvýše 48 hodin týdně.
Z této zásady připustil zákonodárce v § 6 výjimku, podle které se může povoliti podnikům, byl-li pravidelný provoz přerušen živelními událostmi nebo nehodami, či nastala-li ve veřejném zájmu nebo z jiných naléhavých důvodů zvýšená potřeba práce a nelze učiniti jiných opatření, aby dočasně prodloužily pracovní dobu. Stanoví-li tudíž zákon, že za určitých předpokladů může se z této zásady povoliti odchylka, nutno jest se zřetelem k zjevné sociálně-politické tendenci v zákoně se projevující míti za to, že tu zákon nezamýšlel platnost oné zásady omeziti nějakými výhradami ve prospěch zaměstnavatelů, nýbrž že chtěl jen zachovati úřadům právo za určitých předpokladů a s časovým omezením v jednotlivých případech uděliti dispens od jejího zachování. Dovolává-li se strana analogie § 96 a) ž. ř. dovozováním, že zákon o 8hodinné době pracovní se jeví jako novela k živnostenskému řádu a musí býti proto v duchu živnostenského řádu vykládán, jest naproti tomu podotknouti, že ze znění § 96 a) ž. ř. není nepochybně patrno, že by byl propůjčoval právní nárok na prodloužení pracovní doby tam stanovené, při čemž nelze přehlížeti, že zákon ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 Sb. z. a n., jest produktem názorů sociálně-politických, podstatně odlišných od těch, jež došly výrazu při formulování § 96 a) ž. ř.
Tento svůj názor opírá nejvyšší správní soud dalšími momenty:
Odst. 1. § 6 přenechává udělování povolení práce přes čas pro podniky, živnostenské inspekci podrobené, živnostenským inspektorům, tudíž orgánům státní správy, které nejsou jako normální instance povolány k rozhodování o subjektivních právech stran.
Povolováním prodloužené doby pracovní pro jednotlivé kategorie podniků není pověřen jediný úřad, nýbrž úřady různé. Z této úpravy kompetence jest usuzovati, že úmyslem zákonodárce nebylo povolování úchylek od zákonné doby pracovní vybudovati jako judikování o subjektivních nárocích stran, nýbrž že zvolil určité orgány veřejné, jež pokládal za nejlépe znalé poměrů jednotlivých podniků té které kategorie a jim jakožto nejvhodnějším svěřil udílení dispensí od přísného předpisu zákona. V tom lze nalézti také jakési vysvětlení toho, že zákon vůbec o nějakém postupu instančním nebo o nějakém řízení se stranami nemluví, pokládaje patrně povolení podle odst. 1. § 6 právě jen za pouhý výkon určité úřední pravomoci, jejímž rubem není subjektivní právo stran, jež by si proti jeho porušení mohly stěžovati.
1. odst. § 6 vyslovuje, že povolení práce přes čas může býti uděleno, když zvýšená potřeba práce nastala ve veřejném zájmu nebo z jiných naléhavých důvodů. Zákon tu staví zvýšenou potřebu práce ve veřejném zájmu a z jiných naléhavých důvodů bez rozdílu vedle sebe jako jeden 7. předpokladů, za nichž úleva podle onoho předpisu může býti povolena. Jest mimo spor, že zájem veřejný, resp. jeho ochrana nemůže býti obsahem subjektivních práv soukromých osob (podniků); i kdyby se »jinými naléhavými důvody« rozuměly zájmy podniků, tedy zájmy soukromé, nasvědčovalo by toto spřežení veřejných a soukromých zájmů v této souvislosti, že jako u oněch, tak ani u těchto zákon nějaká subjektivní práva na zřeteli neměl.
Nelze-li tudíž uznati subjektivní nárok na udělení povolení práce přes čas, nemůže strana důvodně tvrditi, že naříkaným rozhodnutím, povolení takové jí odpírajícím, bylo porušeno nějaké její právo.
(Výtah z nálezu nejvyššího správního soudu v Praze ze dne 16. června 1925, č. 9791/25.)