Pojistná povinnost okresních cestářů. K pojmu zaměstnání vedlejšího podle § 1 nem. zák. Ministerstvo sociální péče vyslovilo v pořadí instančním nemoc. pojistnou povinnost okresních cestářů, při čemž spornou otázku, zdali dotyční cestáři své zaměstnání vykonávají jako zaměstnání vedlejší, zodpovědělo si záporně, uvádějíc ve svém rozhodnutí jako momenty, vylučující povahu »vedlejšího zaměstnání«, tyto okolnosti: 1. Služba cestářů byla pro ně zaměstnáním trvalým a pravidelným, 2. byla pro ně jediným takovýmto (t. j. trvalým a pravidelným) zaměstnáním, 3. cestáři byli na příjem z této funkce svou výživou nutně odkázáni. Nejvyšší správní soud zrušil toto rozhodnutí pro nezákonnost, uváživ v podstatě toto: Trvalost a pravidelnost zaměstnání je zajisté opakem prací a služeb, vykonávaných příležitostně. Že by však zaměstnání trvalé a pravidelné nemohlo býti zaměstnáním vedlejším, úřad patrně sám se nedomnívá, jak souditi jest již z toho, že vedle tohoto momentu uvádí ještě dva další. Rozhodný znak, rozlišující zaměstnání vedlejší od zaměstnání hlavního, nemohl by Nejvyšší správní soud viděti bez výhrady ani v tom, že příjem z tohoto zaměstnání je pro existenci nutný, neboť nehledě k tomu, že lidé vedlejší zaměstnání vyhledávají velmi často právě jen z nutnosti, jest poukázati k tomu, že míra nutnosti je velmi relativní, a mimo to, že nejsou řídké případy, kdy příjem ze zaměstnání, které jest nepochybně vedlejší, je větší než ze zaměstnání hlavního. Ale ani skutečnost, že dotyčné osoby neměly vedle toho, že byly cestáři, jiného trvalého a pravidelného zaměstnání, nestačí po názoru Nejv. správ. soudu k tomu, aby jejich funkce jako cestářů byla kvalifikována jako jejich zaměstnání hlavní. Vždyť také osoby, opatřující si výživu způsobem, v 1. odst. § 2 nem. zák. naznačeným, bývají u některého ze svých zaměstnavatelů zaměstnány »trvale a pravidelně«. Zákon však pro celou tuto kategorii zaměstnanců zavedl jen pojištění dobrovolné. Také u osob, jejichž hospodářská existence zakládá se na úhrnném výtěžku z rozmanitých zdrojů příjmových, zejména jednak na příjmech z vlastního majetku (hospodářství), jednak z výdělku, získávaného z prací přechodně vykonávaných pro různé zaměstnavatele, sluší posuzovati otázku, je-li některou z rozmanitých výdělkových činností možno kvalifikovati za hlavní zaměstnání, vždy se zřetelem k tomu, v jakém poměru jest ona činnost
424 k celkové hospodářské a sociální situaci té které osoby. Bylo by tedy i u dotyčných cestářů, jichž příjem ze zaměstnání toho je poměrně nepatrný, i doba, již zaměstnání to vyžaduje, je omezena, nutno zjistiti, v jakém poměru toto zaměstnání je k jinakým příjmovým zdrojům, po případě k jinaké činnosti osob oněch, a s tohoto hlediska bylo by posuzovati, zdali cestářství v rámci celkové jejich hospodářské a sociální situace lze kvalifikovati jako zaměstnání hlavní. (Nález Nejv. správ. soudu z 31. prosince 1924, č. 13760/23. — Srov. též nález nejv. správního soudu z 30. června 1924, č. 7344/24 v »Soc. revui«, roč. 1924, str. 493.)