Právní názor, že vdově po vál. poškozenci, která s manželem padlým ve válce nežila v době jeho úmrtí ve společné domácnosti a které proti němu nepříslušel nárok na placení alimentů, nepřísluší nárok na důchod vdovský,odporuje zákonu. Neboť generelní předpis o tom, komu přísluší nárok na důchod vdovský, jest obsažen v § 13 zákona ze dne 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n., kterýžto předpis jest nutno vykládati v souvislosti s citovaným tam § 1 zákona ze dne 8. dubna ,1919, č. 199 Sb. z. a n. o organisaci péče o válečné poškozence. Předpis § 13 zákona ze dne 20. února 1920, č. 142 Sb. z. а n., o požitcích válečných poškozenců, praví všeobecně, že důchod vdovský přísluší vdově po padlém nebo zemřelém manželu, u něhož jsou splněny podmínky § 1, lít. a) zákona ze dne 8. dubna 1919, č. 199 Sb. z. a n., a za těchže podmínek manželce nezvěstného a vdově po invalidovi, nebylo-li zjištěno, že smrt jeho nastala z jiného důvodu, nežli jest naznačen v uvedeném ustanovení zákonném. Nějaké omezeni nároku vdovy z předpisu § 13 cit. zákona nevyplývá. Bližší určení pojmu válečného poškozence hledati jest pak v § 1 zákona ze dne 8. dubna 1919, č. 199 Sb. z. а n., jenž prohlašuje za válečné poškozence i pozůstalé po zemřelých nebo nezvěstných osobách, uvedených pod lit. a), na jejichž výživu osoby za života byly po zákonu povinny přispívati. Z toho plyne, že nárok vdovy po padlém manželu ve smyslu § 13 zákona č. 142/1920 nezávisí podle uvedených předpisů zákona na tom, zdali vdova s padlým manželem svým Svého času žila ve společné domácnosti, nýbrž toliko na tom, zdali jí příslušel vůči němu nárok na alimenty podle ustanovení všeobecného občanského zákona. S tímto výkladem souhlasí ostatně také úplně předpis § 18 zákona č. 142/1920, jenž praví výslovně, že nežila-li vdova s manželem v době jeho úmrtí ve společné domácnosti, nesmí důchod vdovský převyšovat! částky, kterou manžel byl by povinen přispívati na její výživu. Podle tohoto ustanovení připouští zákon výslovně nárok na vdovský důchod i pro případ, že vdova se svým manželem v době jeho úmrtí nežila ve společné domácnosti, a omezuje toliko výši důchodu pro ty případy, ve kterých vdově přísluší z nějakého exekučního titulu nárok na určitou výši alimentů. Prováděcí nařízení ze dne 4. května 1920, č. 346 Sb. z. a n., pak v § 18 konstatuje jako další konsekvenci, že vdově takové nárok na vdovský důchod
137 г·
nepřísluší vůbec, byl-li manžel uznán za nepovinna přispívati na její výživu.
(Nález nejv. správ, soudu z 14. X. 1924, č. 17606/24.)
138