K § 1 nem. zák. Služební poměr cestujícího na provisi. Ministerstvo sociální péče rozhodlo v konkretním sporu v pořadí instančním, že cestující na provisi, který byl činný pro jedinou firmu a z této činnosti měl jediný svůj výdělek, podléhá nemocenské pojistné povinnosti, ježto toto jeho výhradní zaměstnání z povolání pokládati je za pracovní poměr ve smyslu § 1 nem. zák. Na stížnost dotyčné firmy zrušil Nejvyšší správní soud rozhodnutí ministerstva pro nezákonnost, uváživ v podstatě toto: Poměr cestujícího na provisi k stěžující si firmě nelze pokládat za poměr služební podle § 1 n. z. Zákon nemocenský nepodává sám definici pojmu »služební poměr«. Nutno tedy v tomto případě, kde jde nesporně o poměr, jejž nutno posuzovati podle práva soukromého, sáhnouti k obecnému zákoníku občanskému, který v titulu 9. jedná o služební smlouvě a definici tu podává v § 1151 prvé věty, jež ve znění třetí novely z 19. března 1916, č. 69 ř. z. praví, že služební smlouva vznikne, zaváže-li se někdo konati jinému po nějakou dobu služby. Z ustanovení § 1152 pak plyne, že není-li smlouvou stanoveno jinak, je smlouva služební smlouvou úplatnou. Skutečné vztahy, jež vyplývají mezi smluvními stranami z uzavření služební smlouvy, jsou pak služebním poměrem, a práce, jež osoba ke službám se zavázavší je podle smlouvy povinna konati, jsou službami, jak o nich mluví § 1151. Jsou tedy podstatné znaky smlouvy služební (poměru služebního): závazek, konati práce (služby) na straně jedné, a závazek, platiti úplatu na straně druhé. Z toho, jak stěžující si firma poměr provisního cestujícího ve svém výrobním oboru líčí a ze seznání provisního cestujícího samého, což nebylo popřeno ani
423 vyvráceno, se podává, že tento cestující byl zaměstnán tím způsobem, že mu byl svěřen rozprodej výrobků a slíbena mu provise z obchodů, jím zprostředkovaných. Mohl při tom i jiné firmy zastupovati nebo se jinak výdělečně zaměstnati. Ve spisech není zmínky, že cestující ten byl snad povinen v určitých obdobích konati určité obchůzky, že by byl povinen k rozkazu firmy určitá místa nebo osoby navštíviti, že by mohl nebo měl uzavírati obchody jen s osobami, firmou mu snad předem označenými, a vůbec, že by byl povinen podrobiti se rozkazům firmy. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že jde o poměr služební, který přece podle své povahy předpokládá určité známky podřízenosti a vázanosti na rozkazy zaměstnavatelovy. Jde jistě o poměr smluvní, ale při poměru tom není předmětem smlouvy činnost, nýbrž jen úspěch této činnosti. Jen za úspěch, nikoli za bezúspěšnou práci náležela cestujícímu odměna — provise. Proto tu není poměru služebního, jenž je podle § 1 nem. zák. předpokladem pojistné povinnosti. (Nález Nejv. správ. soudu ze 17. ledna 1925, č. 821/25. — Srv. též nález Nejv. správ. soudu z 23. ledna 1924, č. 913/24 v »Sociální revui«, roč. 1924, str. 162.)