Podpory v nezaměstnanosti.
Náhrada poskytovaná státem na podpory v nezaměstnanosti vyplacené jednotlivými podniky (refundace) může býti přiznána pouze tehdy, když podpory byly vyplaceny osobám nezaměstnaným. Zákon ze dne 10. prosince 1918, č. 63 Sb. z. а n., o podpoře nezaměstnaných — o nějž se v konkrétním případě jedná — měl na mysli nahraditi dělníkům onen úbytek mzdy neb služebních požitků, jejž utrpěli, protože nebyli zaměstnáni. Předpokládá tudíž, že osoby, jež nárok činí, zaměstnány nejsou. Na tomto stanovisku stojí i § 13 tohoto zákona, jenž zmocňuje ministra sociální péče, aby povolil jiný postup při udělování podpor v nezaměstnanosti, podle tohoto zákona skupinám podnikatelů, kteří nechtějíce propostiti nezaměstnané dělníky, vyplácejí jim nadále mzdu aspoň ve výši těchto podpor.
Nezaměstnaností ve smyslu tohoto zákona nelze rozuměti konání prací, jež se v tom či onom závodě normálně nekonají. Nezaměstnanými rozumí cit. zákon jen takové osoby, které vůbec zaměstnány nejsou, které vůbec nepracují a jimž přes to, že nejsou zaměstnány, podnikatel z jakéhokoliv důvodu mzdu dále vyplácí; v tomto případě přísluší skupinám podnikatelů za předpokladů § 13 vůči státu nárok na náhradu vyplacené mzdy ve výši podpor, které by jinak stát vyplácel z důvodu nezaměstnanosti. Nemůže se proto firma právem domáhati náhrady za mzdy, jež vyplatila a jež tvořily ekvivalent za vykonanou práci, ať je vyplácela z té neb oné příčiny. Nárok na náhradu mzdy státem za práce, které jsou pracemi z nouze a jež nebyly vykonávány veřejnoprávními korporacemi, nemá v zákoně o podpoře nezaměstnaných opory, neboť tam není upraven. (Výtah z nálezu nejvyššího správního soudu ze dine 6. prosince 1924, č 21631/24.)