Čís. 2200.

Nevyžádal-li si ten, kdo uzavřel smlouvu s nezletilcem, postrádajícím zákonného zastoupení, přiměřené lhůty ku prohlášení o schválení smlouvy, jest vázán až do doby, kdy nezletilec, nabyv svéprávnosti, o smlouvě rozhodne. Odstup na srážku povinného dílu jest smlouvou úplatnou.
(Rozh. ze dne 23. ledna 1923, Rv II 347/22.).
Smlouvou ze 7. ledna 1921 postoupil žalovaný tehdy nezletilé žalobkyni svou nemovitost za 4 000 Kč a poskytování doživotního práva užívacího. Ježto se žalovaný zdráhal smlouvě dostáti, domáhala se žalobkyně, nabyvši zatím zletilosti, splnění smlouvy žalobou, proti níž žalovaný namítl mimo jiné, že šlo o smlouvu darovací, nikoliv odstupní. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl: Důvody: Jedná se v prvé řadě o to, zda smlouva je smlouvou odstupní či darovací. Soud dospěl k přesvědčení, že jde o smlouvu odstupní, že však smlouva ta jest neplatnou proto, že uzavřena byla s nezletilou osobou (žalobkyní), a že nebyla smlouva soudem opatrovnicky schválena. Ve smlouvě jest v odstavci druhém výslovně řečeno, že na srážku odstupní ceny vyminují si odstupitelé zejména doživotní bezplatné a nedílné právo spolupřebývání a užívání domu čís. 157 a hospodářských budov, doživotní a bezplatné a nedílné užívání zadního pokoje, používání kuchyně, polovice půdy, komory, mlatevny, dvoru a chlévů pro to množství dobytka, které oni toho kterého času ve vlastnictví mají. Z toho plyne, že nezl. žalobkyně touto smlouvou nejen nabývala majetku, ale zároveň i závazky přejímala, což ve smyslu §§ 244 a 835 obč. zák. pouze se svolením zákonného zástupce a schválením soudu učiniti mohla. Žalobkyně však nebyla vůbec nikým zastoupena a smlouva nebyla soudem schválena, ba ani soudu předložena. Žalobkyně ovšem v žalobě tvrdí, že nyní, jsouc zletilou, smlouvu schvaluje, dovolávajíc se patrně poslední věty §u 865 obč. zák., dle níž jest druhá strana smlouvou vázána až do doby, kdy smlouva bude schválena; to však, zejména schválení soudem se až dosud nestalo a ve smlouvě není ani mlčky zmínky o tom, že se něco takového vůbec zamýšlelo a že zejména k tomu lhůta byla stanovena. Ustanovení §u 865 obč. zák. bylo by na místě, kdyby byla nezl. žalobkyně při uzavírání smlouvy bývala zákonným zástupcem zastoupena. V tom případě by ovšem druhá strana byla smlouvou vázána až do té doby, kdy by soud schválení dal. Kdyby soud schválení odepřel, nemohla by žalobkyně ani později, jsouc zletilou, dodatečně tuto soudem neschválenou smlouvu schváliti a platnosti její se domáhati (rozh. 2963 Gl. U.). V tomto případě však žalobkyně zákonným zástupcem vůbec zastoupena nebyla, prvé podmínky smlouvy tedy vůbec zde není a dnes nelze říci, zda by soud tuto smlouvu, kdyby mu byla předložena, vůbec schválil, zvláště, když prý žalobkyně zaplatila o 2000 K větší odstupní cenu, než bylo ve smlouvě ustanoveno. Proto nelze ji za platnou považovati. Odvolací soud žalobě vyhověl. Důvody: Opodstatněna jest výtka, že první soud věc po právní stránce nesprávně posoudil. Dlužno přisvědčiti odvolatelce, že první soud se otázkou neplatnosti smlouvy s hlediska §u 865 obč. zák. zabývati neměl, jelikož taková námitka v prvé stolici vůbec vznesena nebyla. Zejména nelze ji spatřovati v souhlasném přednesu obou stran na dotaz soudu při roku z 3. března 1922, že žalobkyně při provdání — tak alespoň zní protokol — byla nezletilou, neboť strany tím přednesly toliko skutkovou okolnost, ostatně ze samé smlouvy zřejmou, a nelze z tohoto společného přednesu vyvozovati, že žalovaný tím učinil neb učiniti chtěl
námitku neplatnosti smlouvy proto, že žalobkyně při dojednání smlouvy byla nezletilou a nikým nezastoupena, to tím méně, když žalovaná strana zaujímala v prvé stolici stanovisko zcela jiné, totiž že jde o smlouvu darovací, a že žalovaný toto darování pro hrubý nevděk žalobkyně odvolal. Avšak i kdyby se za to mělo, že námitka byla učiněna, nemohla by při správném právním posouzení věci obstáti, neboť žalující strana byla při dojednání smlouvy nezletilá a bylo ji proto dle §u 865 obč. zák. vyhraženo, smlouvu po zletilosti schváliti, což učinila. Že žalobkyně při dojednání smlouvy nebyla nikterak zastoupena a že smlouva soudu nebyla ku schválení předložena, čehož nyní již zapotřebí není, na věci ničeho nemění. Že by však soud opatrovnické schválení byl odepřel anebo, že by lhuta, do které ono schválení se státi mělo (§ 865 na konci), byla uplynula, pokud se týče byla vůbec vyhrazena nebo snad soudem stanovena, nebylo ani tvrzeno. Žalovaný byl proto svým slibem, jako nabídkou dle §u 865 obč. zák. vázán a tím, že žalobkyně po zletilosti tento slib přijala, stala se smlouva hotovou a splatnou. Jelikož pak nejde, jak již první soud správně odůvodnil, o smlouvu darovací, nýbrž o smlouvu úplatnou, musí žalovaný smlouvu platně dojednanou splniti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.

Důvody:

Ani prvý (čís. 4 §u 503 c. ř. s.) ani druhý (čís. 2 §u 503 c. ř. s.) dovolací důvod, jenž by z prvého plynul, neobstojí. Byť by slušelo uznati, že souhlasný přednes stran o tom, že žalobkyně byla v době uzavření smlouvy nezletilou a nebyla nikým při smlouvě zastoupena, sám o sobě postačil, aby rozhodující soud při zkoumání žalobního nároku po právní stránce zabývati se musil také platností smlouvy s hlediska §u 865 obč. zák., přece nelze uznati, když po dobu nezletilosti platnost smlouvy zůstala nerozhodnuta a když žalobkyně, zletilosti nabyvší, dodatečně smlouvu tu z vlastni vůle schválila, že šlo o smlouvu neplatnou a pro žalovaného nezávaznou. Bylť žalovaný dle poslední věty §u 865 obč. zák., když si přiměřené lhůty ku prohlášení nevyžádal, smlouvou tou, třebas nedostatečnou, vázán až do doby, kdy se žalobkyně, právní způsobilosti nabyvší, o smlouvě té sama rozhodne. Jinak by bylo, kdyby smlouvě té schválení soudní bylo odepřeno, čímž by arci ze světa byla zprovozena a už by nikdy dodatečným schválením zletilosti nabyvší žalobkyně nemohla obživnouti, čehož však dle zjištění nižších stolic nebylo. Že šlo o dvě smlouvy, jak se nyní žalovaný uplatňovati pokouší, nelze uznati a také v nižších stolicích nebylo tvrzeno, jde tedy o novotu, dle §u 504 odstavec druhý c. ř. s. nepřípustnou. Bylo také nižšími soudy jenom zjištěno, že žalobkyně zaplatila vedle toho, co bylo smlouvou ze dne 7. ledna 1921 sjednáno, 6000 Kč. Neprávem označuje žalovaný nesprávným právní názor odvolacího soudu, že smlouva, o kterou jde, není smlouvou darovací, a vyvozuje z toho, maje uplatniti dovolací důvod čís. 2 §u 503 c. ř. s., že řízení do té míry zůstalo vadným, poněvadž prý nebyla vyzkoumána pravá vule smluvní. Leč úplatnost smlouvy plyne už z jejího obsahu, i kdyby dbáno nebylo zjištění, že žalobkyně vedle smlouvy zaplatila hotově 6000 Kč, poněvadž dle odstavce prvého smlouvy té odstup udál se na srážku povinného dílu. Ale z toho také plyne, že další zkoumání smluvní vůle je zbytečným, a že není neúplností řízení, že odvolací soud nepřistoupil k důkazu výslechem stran, čemuž ostatně, jelikož je to dle §u 371 II. c. ř. s. důkaz podpůrný, nemůže býti v dovolacím řízení odporováno.

Citace:

Rozhodnutí č. 2200. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 135-137.