Čís. 2584.

Rozhodovati o nárocích na náhradu za zboží, požadované za platnosti cís. nařízení ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák., přísluší i po jeho zrušení soudům, naznačeným v jeho §u 7, a v řízení tamže upraveném.
Proti usnesením nižších soudů, odmítnuvším pro nepříslušnost jednati o takovýchto nárocích, dopouští se rekurs na Nejvyšší soud.
(Rozh. ze dne 8. května 1923, R I 405/23.)
Dodatel domáhal se na okresním soudě stanovení náhrady za dřevovinu, požadovanou v roce 1920. Soud prvé stolice, prohlásiv se nepříslušným, návrh zamítl, rekursní soud usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud zrušil usnesení obou nižších soudů a uložil
prvému soudu, by, nehledě k domnělé nepříslušnosti, dále po zákonu jednal.
Důvody:
Stěžovatel domáhá se stanovení náhrady za dřevovinu, požadovanou v roce 1920, podle §u 7 cís. nařízení ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák. Dle třetího odstavce tohoto §u 7 se proti rozhodnutí soudu druhé stolice nedopouští další opravný prostředek. Z toho bylo by po případě lze dovozovati, že dovolací rekurs, o který jde, jest nepřípustným — ale není tomu tak. Prvý soud nerozhodl ve věci samé, prohlásiv se nepříslušným, a ani soud rekursní, potvrdiv usnesení prvého soudu, neučinil rozhodnutí ve smyslu §u 7 zmíněného nařízení, nýbrž odmítl použití příslušných ustanovení, a proto nelze brániti navrhovateli, by se opravným prostředkem dle §u 16 nesp. patentu ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák. přípustným nedomáhal nápravy proti srovnalým usnesením nižších soudů. Dovolací rekurs jest oprávněn. Jest pravda, že bylo §em 26 nařízení vlády ze dne 3. září 1920, čís. 516 sb. z. a n. zrušeno cís. nařízení ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák., pokud ještě bylo v platnosti. Byla tudíž též zrušena ustanovení §§ 6 a násl. zmíněného cís. nařízení o požadování předmětů potřeby a zejména také ustanovení §u 7, upravující příslušnost okresních soudů k stanovení náhrady za požadované zboží a soudní řízení, a byla nahražena §§ 4 a násl. nařízení vlády ze dne 3. září 1920, čís. 516 sb. z. a n., jimiž byla odstraněna příslušnost soudů a zavedeno zvláštní řízení za příčinou stanovení náhrady. Avšak tato nová ustanovení platí jen potud, pokud byly předměty potřeby požadovány po dni, kdy nařízení vlády ze dne 3. září 1920, čís. 516 nabylo účinnosti, t. j. po 3. říjnu 1920, pro požadování, stavší se za platnosti cís. nařízení ze dne
24. března 1917, čís. 131 ř. zák., zůstalo však i na dále pří předpisech
§u 7 téhož nařízení. Plyne to ze zásady, vyslovené v §u 5 obč. zák.,
která zní zcela povšechně v ten smysl, že zákony nepůsobí zpět a nemají vlivu na dřívější jednání a práva dříve nabytá a platí alespoň
tenkrát i pro obor práva formálního, jsou-li jeho předpisy, jako v tomto
případě, v těsné souvislosti s předpisy práva hmotného; plyne to však
i z důvodů vnitřních. Stanoviť § 5 nařízení vlády ze dne 3. září 1920,
čís. 516 sb. z. a n., že náhradu za požadované zboží určí úřad, jenž
o zboží požádal, a to do osmi dnů po odebrání. V době vyhlášení tohoto
nařízení vlády bylo však ještě mnoho případů, ve kterých bylo zboží
požadováno bývalými úřady rakouskými, jež však tehdy již neexistovaly a proto nemohly určiti náhrady, a pokud bylo zboží dle cís. nařízení ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák. požadováno Československými úřady, náhrada však stanovena ještě nebyla, nebylo by lze dodržeti lhůty, naznačené v §u 5 nařízení vlády ze dne 3. září 1920,
čís. 516 sb. z. a n., kdyby mělo býti použito také v takových případech
jeho ustanovení. Nutno tudíž uznati, že rozhodovati o nárocích na náhradu za zboží, požadované za platnosti cís. nařízení ze dne 24. března
1917, čís. 131 ř. zák. přísluší i po jeho zrušení soudům, naznačeným
v jeho §u 7 v řízení tamže upraveném. Usnesení nižších soudů, jež odmítly návrh stěžovatele na zavedení řízení dle §u 7 cís. nařízení ze dne
24. března 1917, čís. 131 ř. zák., pro domnělou nepříslušnost soudů
k stanovení náhrady, příčí se tudíž zřejmě zákonu, a proto bylo podle
§u 16 nesp. patentu ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák., vyhověno
mimořádnému rekursu dovolacímu.

Citace:

Rozhodnutí č. 2584. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 794-795.