Čís. 2550

1. květen není dnem všedním ve smyslu čl. 92 sm. řádu.
(Rozh. ze dne 24. dubna 1923, Rv I 595/23.)
V námitkách proti směnečnému platebnímu příkazu uplatňoval žalovaný příjemce směnky, že žalobní směnka, dle svého obsahu splatná dne 30. dubna 1922 a opatřená domicilem a domiciliátem, protestována byla teprve 4. května 1922, tudíž pozdě, takže směnečný nárok žalobcův i proti žalovanému příjemci ve smyslu čl. 43 odstavec druhý směn. ř. zanikl. Procesní soud prvé stolice směnečný platební příkaz zrušil. Důvody: Spor točí se o to, zda byl 1. květen 1922 všeobecným svátkem ve smyslu čl. 92 (čl. 93) směn. ř. čili nic. Ohledně prvního května vydáno bylo usnesení ministerské rady k výnosu ministerstva spravedlnosti ze dne 7. dubna 1919, čís. 719/19, presidiem vrchního zemského soudu v Praze ad pres. 12.113-7/19 intimované, ve kterémž prohlášen tento svátek za všeobecný svátek národní. Toto nařízení zůstává pouze interní úpravou a pro nedostatek publikace, obzvláště pro nedostatek uveřejnění ve sbírce zákonů a nařízení, nemůže míti shora uvedené usnesení pro občanstvo všeobecné závaznosti. Poukázati lze na tomto místě k tomu, že zákonodárce ohledně 28. října zákonem ze 14. října 1919, čís. 555 sb. z. a n. tomuto dni povahu všeobecného svátku výslovně propůjčil. Užívá-li čl. 92 sm. ř. slova »Werktag«, zakládá to patrně na protivě k neděli a svátkům a to v tom poměru, že neděle a svátky jsou vymíněny, takže za den všední, tedy den pracovní, platí každý den, který není nedělí nebo svátkem. Jelikož dále pouze ohledně neděle lze tvrditi, že netřeba stanoviti, který den nedělí jest, vyplývá z toho dále, že ohledně všeobecných svátků musí býti autoritativně stanoveno, který den všeobecným svátkem jest, tak jak se pro obor soudnictví stalo §em 221 c. ř. s. a na základě něho vydaným nařízením § 48 j. ř. Nestačí tedy, že všeobecně sdílené mínění žádá pro určitý den uctívání jeho jako svátku a nechává jako vnější znak toho veškerou práci v klidu, pokud toto všeobecné mínění nedošlo autoritativního normování. Platí tedy, že žalobce měl ku protestu celé tři dny a, kladly-li mu snad v tomto případě skutečně okolnosti překážku, žádati placení a nedovolily-li mu, by zabránil vzniku lhůty, ve které neplacení protestem zjistiti třeba, nutno míti za to, že třeba to klásti na vrub náhod, které by snad v jiných případech shodou okolností fakticky tuto třídenní lhutu pro něho zkracovaly o jeden den. Pro opožděnost protestu jest tento právně bezúčinným a jest proto ve smyslu čl. 43 směn. ř. právo směnečného věřitele pokládati za zaniklé a bylo platební rozkaz zrušiti. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Otázka, v této při jedině sporná, není ve směnečném řádu řešena. Všeobecnými mohou býti jen ty svátky, které jako takové jsou státem uznány. Nehledíc k staršímu předpisu §u 2 min. nař. ze dne 28. srpna 1860, čís. 205 ř. zák., který vedle neděle staví svátky, zákonem uznané, praví nyní § 221 odstavec druhý c. ř. s., že bude stanoveno nařízením, které dny za svátky považovati jest, což stalo se § 44 jedn. ř., který v odstavci prvém dny ty přesně uvádí. Odvolatelka sama uznává, že 1. květen nebyl tímto v zákoně předepsaným způsobem mezi svátky zařaděn, a marně se proto snaží zachrániti své stanovisko tvrzením, že den 1. května nebyl dnem pracovním, nýbrž dnem všeobecného odpočinku a klidu. Zákona ze 14. října 1919 čís. 555 sb. z. a n. dovolal se první soud právem, ježto je zároveň zřetelným projevem nynějšího zákonodárce, že trvá na předpisu posavadního zákona a ježto prohlašuje 28. říjen za každoroční svátek státní, na rozdíl od min. nař. ze dne 7. dubna 1919, čís. 7119, kterým byl 1. květen t. r. za všeobecný národní svátek prohlášen.
Nejvyšší soud ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti.
Důvody:
Žalovaný uznal při ústním jednání pravost akceptu, sporno zůstalo jedině, zda žalobní směnka domicilovaná u Živnostenské banky v Praze a splatná v neděli dne 30. dubna 1922, byla v čas protestována. Ježto šlo o neděli, byla splatnost podle čl. 92 směn. ř. posunuta na nejbližší den všední. Tu naskytuje se otázka, zda 1. květen 1922 byl dnem všedním podle tohoto článku. Odvolací soud, přisvědčiv k této otázce, posoudil věc nesprávně po stránce právní. Soud ten pokládá za všední dny všecky mimo neděle a svátky, zákonem výslovně jako takové uznané. V úvahu nepřicházejí tu svátky církevní, mezi něž první květen zajisté nenáleží, nýbrž t. zv. národní svátky, za jaký byl dosud uznán zákonem pouze 28. říjen. Přes to však nelze neviděti skutečnosti, že týmž způsobem, jako 28. říjen, slaví se po celou dobu trvání republiky Čsl. i 1. květen, zvaný svátkem práce, takže vžilo se u veškerých vrstev obyvatelstva přesvědčení, že jde skutečně o svátek jako den klidu, ne však o den práce. Den ten označen je ve všech kalendářích jako sváteční, t. j. jako svátek práce, v den ten nikde se nepracuje ani neúřaduje, obchody i závody jsou uzavřeny, veřejná doprava omezena je na nejnutnější míru, a je všeobecně známo, že neúřaduje se ani v bankách, nevyjímajíc Živnostenskou banku, u níž byla směnka domicilována. Tato všeobecná zvyklost, toto všeobecné přesvědčení a uznání byly zajisté příčinou, že zákonodárná moc neuznala za nutno, stanoviti den 1. května zákonem za den sváteční, což však nevadí tomu, by den ten byl uznán za den práce podle čl. 92 směn. ř. i v tomto sporném případě, v němž měla býti směnečná valuta v tento den splacena u banky. Z uvedeného vyplývá důsledek, že den splatnosti směnky nastal teprve nejbližšího dne všedního, t. j. 2. května 1922, a že směnka, protestovaná 4. května 1922, byla protestována v čas (čl. 41 sm. ř.). Závazek směnečný nezanikl a bylo proto platební příkaz ponechati v platnosti.

Citace:

Rozhodnutí č. 2550. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 722-724.