Čís. 2715.

Při posuzování nadávek a zlého nakládání jako důvodu rozvodu jest přihlédnout k tomu, jakým způsobem k nim došlo vzhledem k životu manželů.
Lze zamítnout žalobu o rozvod, třebas žalovaný domáhal se v odvolání (dovolání) pouze, by vyloučena byla jeho vina na rozvodu.
(Rozh. ze dne 12. června 1923, Rv 1 1481/22.)
K žalobě manželky na rozvod manželství od stolu a lože uznaly oba nižší soudy na rozvod manželství z viny obou stran, Nejvyšší soud k dovolání žalovaného žalobu zamítl.
Důvody:
Předchozí stolice, uznávajíce na rozvod z viny obou stran, spatřují vinu žalovaného v tom, že se žalobkyní způsobem těžkým zle nakládal a že jí opětovně velmi citelně na cti ubližoval. Tento úsudek vyvozují, jak z odůvodnění rozsudku vysvítá, z těchto skutkových zjištění: 1. že žalovaný v hádkách s manželkou ji po třikráte uhodil, jednou do ní strčil, až se o sporák do krve zranila, že jednou v hostinské místnosti mrštil po žalobkyni sklenicí s vínem, hrozil jí, že jí zuby vyrazí a že si žalobkyně svým bratrům a sestře stěžovala, že ji žalovaný tluče, 2. že jí nadával sviň, kurev, bestií a pod. a se jednou k ní před dcerou Ludmilou vyjádřil: »Ty jsi kurva a tvoje dcera je také kurva.« Doba a podnět těchto příhod zlého nakládání a na cti ubližování nebyly z většího dílu podrobněji zjištěny. Nejvyšší soud nemůže se však přidati k tomuto právnímu úsudku, neboť uvažuje-li případ, jak se slušelo, v celistvé souvislosti a zejména ve vzájemném vztahu ke skutečnostem, jež byly zjištěny pro vinu žalobkyně, nelze žalovanému dobrým důvodem vinu na rozvodu přičítati. § 109 obč. zák. uvádí jako důvody rozvodu těžké zlé nakládání, těžké nikoli sice v technickém výrazu a smyslu trestního práva, přes to však těžké se zřetelem na útrapy tím druhému manželi působené, dále velmi citlivé opětovné ubližování na cti. Dle těchto okolností, jež zákon stanoví, vyhledává se důsledně, by tyto skutky předsevzaty byly s vědomím bezpráví, v přímém úmyslu, působiti tím druhému manželi příkoří, a duševní nebo tělesnou trýzeň. Moment tento přichází tedy při posuzování povahy případu k závažnému významu a jest zajisté mírnějšímu hledisku podříditi ona pochybení proti náležitému manželskému styku v naznačeném směru, jichž se manžel dopustil v lidsky pochopitelném a omluvitelném rozčilení vydrážděném provinilým jednáním a chováním manžela druhého, jež mu bránilo, aby pří povaze, letoře, nervovém založení a pod. zachoval náležitou míru sebeovládání. Jest zajisté spravedlivo a hoví plně duchu zákona, že nemohou býti jednomu manželi k právní výhodě jako důvody rozvodu ony přehmaty druhého manžela v manželském soužití, které svým vlastním provinilým jednáním vyvolal právě onen manžel. Křivdy takto spáchané nemohou býti subjektivně uznány za »velmi citelné« pro tu stranu, která k nim sama svou vinou podnět dala. Při jiném výkladu zákona byla by takovému manželi podávána možnost, zjednávati si vlastním účelně nastrojeným chováním důvody k rozvodu proti manželi druhému. Dle názoru Nejvyššího soudu jde v projednávané věci na straně žalovaného o manželská pochybení povahy právě naznačené. Zjištění nižších soudů podávají názorný obraz o tom, že žalovaný oženil se se žalobkyní z opravdové náklonnosti; sám jako nájemce hotelu dobře situován pojal žalobkyni za manželku ze skrovných poměrů jako pokladní kantiny, vybaviv ji sám potřebnou výpravou pro manželství. Dle svědectví vlastních jejích bratrů rozmazloval a hýčkal ji, vyhovoval jí ve všem a šel v povolnosti k ní i tak daleko, že na její přání vzdálil od sebe svou sestru, bratra a neteř, na něž žalobkyně nevražila, že ji za první porod odměnil darem 10000 K, při narození dcery pojistkou na 20000 K a jí později na její prosby koupil i villu. Když se později manželé prodavše majetek přestěhovali do Prahy a tam koupili restauraci, dovedla toho žalobkyně po nějaké době docíliti, že žalovaný na ni přenesl i hostinskou koncesi, třebas při tom rozhodovala i ta pohnutka, aby tím byl chráněn před nároky svých nemanželských dětí. Vůči těmto zajisté neklamným projevům manželské náklonnosti a povolnosti osvědčovala však žalobkyně již od počátku chování méně láskyplné. Brzo po sňatku netajila se tím, že si manžela vzala jen k vůli zaopatření a byla více pamětliva svého hmotného prospěchu, jak o tom svědčí dary a věnování, jimiž se dala odměňovati za své mateřské štěstí. Stala se najednou hrdou, pánovitou, osvědčovala zvláštní nároky, chovala se hrubě k personálu, s příbuznými manžela, kteří žili v domácnosti jeho, jednala drsně, nenáviděla je, až toho docílila, že je dal od sebe. Manžela pronásledovala žárlivostí, osvědčovala vůči němu nevážnost, snižovala a sesměšňovala jej na ten způsob, že za ním i u přítomnosti cizích dělala dlouhý nos, týrala jej, nepěkně se o něm vyjadřovala, nadávala mu »rošťáku, děvkařů, kurevníků a pod.«, děti mu odcizovala a je proti němu popouzela, jim zakazovala, by jej nezdravily a nelíbaly. K hostům v restauraci chovala se způsobem nepřístojně volným, urážejícím ženskou počestnost i manželskou věrnost, se svědkem S-em stála v tak důvěrném styku, že si s ním tykala a se s ním i líbala, s jinými hostmi do pozdní noci prodlévala ve stmělém ústraní v kluzké zábavě. I dceru Ludmilu teprve 141etou přiváděla do hospodské společnosti a vedla ji k nepořádnému životu; ve svém mravním neostychu zašla i tak daleko, že se na ní dopustila činem i slovem hrubé necudnosti. I výchovu druhých dětí vedla nezdárně. Původcem výstupu a různic manželských v posledních létech byla pak hlavně ta okolnost, že žalovaný jest nyní ze svého někdejšího majetku téměř zúplna vyřaděn a okolnost tuto trpce pociťuje. Uváží-li se tato manželská provinění žalobkyně, lze snadno nahlédnouti, že právě jen její vinou utvářily se poměry manželského společenství tak neblaze. Tyto neblahé poměry musily u žalovaného vyvolati trvalý stav roztrpčení a rozčilení a z přirozeného lidského stanoviska je pochopitelno, že žalovaný při důtklivějšich nových podnětech vybočil z mezí náležitého chování. Za těchto okolností nelze mu toto pochybení přičítati ani s právního hlediska k vině a to tím méně, když ani nelze pokládali zjištěné případy zlého nakládání za »těžké« ani případy ubližování na cti »za velmi citelné«. Jde ostatně jen o jeden případ zlého nakládání, v němž byla žalobkyně vážněji dotčena přímo na své tělesné bezpečnosti (zranění o sporák), v druhém případě (mrštění sklenicí) zůstalo při pokusu; co do ostatních případů odvolávají se rozsudky předchozích stolic jen na to, co si žalobkyně svým bratrům a sestře stěžovala a nelze tedy povahu těchto případů posouditi. Uváží-li se však, že si žalobkyně dle zjištění v r. 1919 dojela do P. pro svého manžela a jej pohnula k návratu domů ujišťováním, že bude od dětí srdečně uvítán a že žalobkyně sama uvádí, že chování manžela před sporem, třeba nebylo nijak laskavé, bylo přece snesitelné, lze z toho právem usuzovati, že toto zlé nakládání nebylo ani žalobkyní jako »těžké« pociťováno. Že ani zjištěné ubližování na cti nelze pokládati za »velmi citelné«, bylo již shora dovoděno. Dovolání nelze tedy odepříti oprávnění a jde k námitce odpůrkyně dovolatele jen o to, může-li býti dle dovolacího návrhu uznáno na zamítnuti návrhu na rozvod manželství, když dovolatel ve svém odvolání rozvodu se neopíral a navrhoval pouze vyslovení rozvodu jedině z viny žalobkyně. Dle názoru Nejvyššího soudu není právní závady pro vyhovění dovolacímu návrhu na zamítnutí návrhu na rozvod, neboť v té při, jež jest pří dvojitou o vzájemných nárocích, znamená tato úchylka od návrhu odvolacího pouze tolik, že žalovaný od svého event. návrhu a spolu nároku na povolení rozvodu z viny žalobkyně upouští, k čemuž i v řízení opravném oprávněn jest (§§ 482, 513 c. ř. s.). Ostatně nelze tvrditi, že by byla žalobkyně z návrhu odvolacího již nějakých práv nabyla, neboť dle zákona nelze uznati nároku na povolení rozvodu z viny vlastní. Bylo tudíž dovolání z uplatněného dovolacího důvodu §u 503 č. 4 c. ř. s. vyhověti po rozumu tohoto dovolacího návrhu.

Citace:

Rozhodnutí č. 2715. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 1038-1040.