Čís. 2180.

Zákon ze dne 12. července 1902, čís. 147 ř. zák. o ručení drah, poháněných živelní silou.
Jest »provozem« ve smyslu zákona o ručení železnic, jelo-li vozidlo, pohybující se po kolejích a poháněné jinak elementární silou (benzinem), po svahu svou vlastní tíhou a setrvačností.
(Rozh. ze dne 17. ledna 1923, Rv II 445/22.).
Žalovaný vystavěl si ze své cihelny k nádraží v K. úzkokolejnou silniční vlečku, jež povolena byla původně na provoz koňským pohonem, později na provoz benzinovou lokomotivou. Vuz žalobkyně zachycen byl na silnici vozíky vlečky, jedoucími po svahu bez lokomotivy, při čemž manžel žalobkyně byl usmrcen a žalobkyně sama poraněna. Žalobní nárok o náhradu škody uznaly oba nižší soudу důvodem po právu. Odvolací soud uvedl mimo jiné v důvodech: Odvolací soud
dává odvolateli za pravdu jen potud, že na tento případ nelze užíti předpisů zákonů ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák. a ze dne 12. července 1902, čís. 147 ř. zák. a že proto povinnost žalovaného k náhradě zažalované škody jest závislou na důkazu, že žalovaný úraz zavinil. Řečené zákony vztahují se pouze na úrazy při provozu drah poháněných motorovou silou. Úzkokolejná silniční vlečka, na které se neštěstí přihodilo,
byla vystavěna a povolena jako dráha s pohonem zvířecím, a dle nepopřeného udání strany žalované jest tímto zvířecím pohonem také provozována. Dne 27. listopadu 1919 bylo sice žalovanému uděleno povolení, by užíval na této dráze také pohonu motorového benzinovou lokomotivou, a podléhá tedy tato dráha, pokud se pohonem motorovým provozuje, předpisům zákona z 12. července 1902, ale úraz, který je předmětem tohoto sporu, nestal se při takovém motorovém provozu a není s ním ani v žádné souvislosti. Mínění prvé stolice, že jest nerozhodno, zda-li se v každém jednotlivém případě motorové síly ku provozování dráhy skutečně používá, bylo by možno pokládati za správné pouze tehdy, kdyby dráha již od počátku pro provoz benzinovým motorem byla zřízena nebo na výhradný takový , později byla přestavěna. Tomu tak není. Žalobkyně i manžel její byli by stejně úraz utrpěli, kdyby provoz byl výhradně pohonem zvířecím obstaráván, pohonem motorovým nebyl jejich úraz ani přímo ani nepřímo zaviněn. Přes to jest žalovaný za úraz zodpověděn, neboť úraz ten byl žalovaným, pokud se týče jeho lidmi zaviněn.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.

Důvody:

Je právní otázkou této rozepře, zda má býti na ni použito předpisů
§u 1 zákona ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák. a zákona ze dne 12. července 1902, čís. 147 ř. zák., totiž, zda je povinnost žalovaného k náhradě zažalované škody závislou na důkazu, že žalovaný úraz zavinil, čili nic. Odvolací soud uznává, že sporné dráhy týkají se předpisy oněch zákonů jenom, když se dráha provozuje motorovým pohonem. Tomuto právnímu názoru odvolacího soudu přisvědčiti nelze. Pro posouzení ručební povinnosti dle oněch předpisu jest jedině rozhodno, že koncese, žalovanému udělená, jak soud prvé stolice zjistil, vztahuje se na dráhy motorovou silou a že škodlivá příhoda nastala skutečně při provozu. Proto soud prvé stolice správně rozpoznal, že je lhostejno, zdali ku pohánění této dráhy vždy je motoru použito, či jsou-li, ač to v povolení není ani uvedeno, po kolejích naložené vozíky ze závodu žalovaného ku státnímu nádraží vzhledem ku klesající půdě pouštěny i bez motorové síly hybné, jejíž použití arci v tomto případě je zbytečno, neboť i takový počin je provozem. Sluší zajisté samočinné pohybování vozíku po veřejné silnici ve svahovitom terenu pova-
žovati za provoz, jehož způsobem je možnost ovládání se svahu rozjetých vozu zmenšena a tím bezpečnost silničního provozu značnější mírou, než při motorovém zapjetí, ohrožena.

Citace:

Rozhodnutí č. 2180. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 97-98.