Čís. 2570.

Ochrana §u 10 nař. ze dne 14. září 1854, čís. 238 ř. zák., netýká se
předmětů, jež jsou přechodně v blízkosti dráhy.
Nevztahuje se jmenovitě na vůz stojící na nádraží vedle koleje a
zboží na něm naložené ani na zboží ze železničního vozu dosud nevyložené. Dráze nelze přičítati za vinu, že odstavila vůz na blízkou kolej,
souhlasil-li s tím příjemce (zasílatel nebo povozník jako jeho zástupce).
(Rozh. ze dne 2. května 1923, Rv I 1572/22.)
Pro žalobce došel na stanici určení vagon konopí, jejž dráha odstavila na vážní kolej. Při vykládání zboží, jež speditér V. předsevzal na
vážní koleji, prohlásiv, že si nepřeje, by vagon byl odsunut na vzdálenější kolej, zalétla z lokomotivy, jedoucí po vedlejší koleji, do konopí
jiskra a zapálila je. Žalobě proti dráze o náhradu škody procesní
soud prvé stolice vyhověl. Důvody: Zboží bylo, když vznikl
požár, příjemcem již převzato, dráha neručí tudíž již na základě převzaté dopravy (čl. 395 obch. zák., § 76 žel. dopr. ř. ze dne 13. května
1921, čís. 203 sb. z. a n.). Dráha ručí však na základě všeobecných
ustanovení §u 1293 násl. obč. zák. (min. nař. ze dne 14. září 1854,
čís. 238 ř. zák. § 10). Požár vznikl nesporně zaletováním jisker z lokomotivy, která jela po sousední koleji, kdežto vůz stál na hlavním nádraží na koleji, kde jest váha. Zaletování jisker z lokomotivy nelze považovati za vyšší moc (§ 1311 obč. zák., čl. 395 obch. zák.). Žalovaná
je tudíž povinna škodu nahraditi. Odvolací soud žalobu zamítl.
Důvody: Právem dolíčil prvý soud, že dráha ze smlouvy dopravní
neručí, poněvadž požár vznikl až při vykládání konopí z vagonu, když
byla zásilka odebrána a dovozné zaplaceno, tedy když nárok ze smlouvy nákladní podle §u 97 (1) žel. dopr. ř. již zanikl. Po názoru odvolacího soudu neručí dráha ani podle §u 1293 a n. obč. zák. ani podle
§u 10 min. nař. ze dne 14. září 1854, čís. 238 ř. zák., neboť chybí před-
poklady i toho i onoho. Vinu dráhy (§ 1294 obč. zák.) shledává žalobkvně v tom, že nepřistavila vůz na kolej lokálky, nýbrž na kolej, která
byla vydána nebezpečí, čímž prý porušila i smluvní povinnost. Jest však
zjištěno, že spediter, který zásilku pro adresátku přijímal, prohlásil,
že si nepřeje postavení vozu na lokálku, že si jej vyloží na koleji, na
které stál a že proto tam vůz zůstal. Vyhověla tedy dráha disposici,
kterou ji dal k tomu oprávněný a věci znalý příjemce zboží a proto ji vinili nelze. Jiskření samo o sobě nezakládá viny dráhy, neboť je
známo, že mu posud žádným technickým zařízením úplně zabrániti nelze
(§ 269 c. ř. s.). Je tedy účinek jeho náhodou a mohla by žalobkyně
z tohoto důvodu podle §u 1311 obč. zák. žádati náhradu, jen kdyby
dokázala, že dráha svou vinou k této náhodě dala podnět, nebo že přestoupila zákon, který ji má zameziti. Toho však žalobkyně netvrdí, obmezujíc se, jak již řečeno, neprávem na výtku, že dráha přistavila vagon
na nebezpečné místo. Předpisu §u 10 min. nař. ze 14. září 1854, čís. 238
ř. zák., zde nelze užiti, ježto nebyl poškozen mezující soused, nýbrž příjemce zboží po dráze došlého na nádraží samém a sice v místě, které
ke skládce sám určil. Železniční správa neporušila povinnosti ani zákonné ani smluvní, pouhá přípověď zřízence, které neschválila, ji nezavazuje. Je-li zde vina, dopustila se jí příjemkyně a ne dráha.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatelka má za to, že ochrany podle §u 10 min. nař. ze 14. září
1854, čís. 238 ř. zák. požívá i vůz, stojící na nádraží vedle koleje, a
zboží, na něm jsoucí, po případě i zboží ze železničního vozu ještě nevyložené. Náhled ten odůvodňuje tvrzením, že nařízení to chrání všechen
majetek soukromý bez ohledu na to, že jde o věci movité. Předpisu toho
nelze však užíti v tomto sporu. Nařízením tím přikázána byla železnici
opatření bránící tomu, by ani později, t. j. po skončené stavbě dráhy nemohly hraničící pozemky, stavení atd. býti poškozeny. Nejde tu zajisté
o výpočet taxativní, a jest ochranu tu vztahovati i na jiné věci soukromého majetku, nejen pozemky, budovy, nýbrž na př. na úrodu na sousedních pozemcích, anebo na movité věci v budovách, ale vždy na věci
jsoucí trvale poblíž dráhy, nikoli však na předměty, jež náhodně na
krátkou dobu přijdou v sousedství dráhy. O takové věci šlo, jak je patrno
z předchozích vývodu, i v tomto sporu, a je proto náhled dovolatelčin
nesprávný. Další zavinění dráhy shledává dovolání v tom, že přistavila
vůz na nebezpečnou kolej poblíž lokomotiv ještě za trvání dopravní
smlouvy a že přestoupila tím výslovně ujednání s adresátem. Že se tak
nestalo za trvání smlouvy, nýbrž po jejím splnění, dovodil odvolací
soud správně poukazem na § 97 dopr. ř. žel., aniž jsou tu podmínky
odstavce druhého tohoto §u. Pro další je rozhodilo skutkové zjištění,
že adresát poslal si pro zboží speditéra V., jenž prohlásil, že si nepřeje, by vůz postaven byl na kolej lokálky, nýbrž že si vyloží vůz na
koleji, na které stál. Dovolatelka tvrdí sice, že povozník nebyl oprávněn k tomuto prohlášení, jsa pouze poslem bez plné moci. Ve sporu
nebylo zjištěno, v jakém poměru byl V. k adresátovi, ale ať byl povozníkem, jak ho označuje dovolání, nebo spediterem, jak předpokládá
odvolací soud, v každém případě šlo o osobu, jež byla pověřena, by
převzala zboží pro adresáta a mu je na vlastním povoze odvezla, nikoli
však o posla, jehož úkolem bylo sděliti projev cizí vůle. V. jednal tudíž
jako zmocněnec adresátův, a projev jeho má účinek jako projev adresátův (§ 1017 obč. zák.). Souhlasil-li proto s postavením vozu na
místě, kde později vznikl oheň, neměla dráha důvodu nevyhověti jeho
přání, a nestíhá ji proto zodpovědnost za škodu vzniklou ohněm.

Citace:

Rozhodnutí č. 2570. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 761-762.