Čís. 2211.

Notáři nepřísluší právo stížnosti do usnesení soudu pozůstalostního, jímž schváleno projednání pozůstalosti, předsevzaté dědici.
(Rozh. ze dne 30. ledna 1923, R I 64/23.).
Do usnesení pozůstalostního soudu, jímž bylo schváleno projednání pozůstalosti, jež předsevzali dědici sami, vznesl notář rekurs, jemuž rekursní soud nevyhověl. Nejvyšší soud odmítl dovolací rekurs notářův.

Důvody:

Kdo se opatřením prvé stolice o nějakém předmětu nesporné pravomoci cítí stížena, má dle §u 9 cis. pat. ze dne 9. srpna 1854 čís. 208 ř. zák. na vůli, hledati nápravu buď rozkladem na prvé stolici nebo rekursem u stolice vyšší. Předpokládá se tedy, že opatřením jsou jeho práva nějakým způsobem porušena, ať již se přímo jednání soudního, jež bylo příčinou a základem opatření, zúčastnil nebo ne. V tomto případě nebyla práva notáře jako soudního komisaře porušena, když pozůstalostní soud dědici samými projednanou pozůstalost, i když projednání neodpovídalo poslední vůli zůstavitelově a dědicem předložené výkazy byly vadné, přes to přijal a tím schválil. Vyřízením tím mohla snad býti dotčena práva dědice, pokud se týče odkazovníků, kteří mohli tomuto usnesení odporovati, nikoli však notář, jehož úřadem není, bdíti nad tím, zda pozůstalosti, stranami projednané, byly bezvadně provedeny. Nelze tedy podle §u 9 pat. o nesporném řízení přiznati mu oprávnění k rekursu. Avšak jemu nepřísluší rekurs v této věci ani dle čl. IX. zákona ze dne 1. dubna 1921 čís. 161 sb. z. a n. Tam se mu přiznává opravný prostředek podle §u 9 nesp. pat. jen proti usnesení soudu, jímž soud ze závažných důvodů se vyslovil, že sám pozůstalost projedná nebo převezme projednání pozůstalosti, které již odevzdal notáři. O takový případ však tu nejde. Ani z ustanovení čl. IX. (2) ke konci, že »nevyhovují-li spisy, předložené dědici, kteří si sami pozůstalost projednali, přikáže soud k projednání notáři,« nemůže stěžovatel dovozovati, že jest k rekursu oprávněn, neboť tu musí býti soudem zjištěno, že skutečně nevyhovují, což se nestalo. Než i tu by měly právo soudnímu schválení odporovati zase jedině osoby na pozůstalostním řízení přímo neb nepřímo zúčastněné a nikoliv notář, jako takový. Rekurs stěžovatele jest tedy nepřípustný, právem mu rekursní soud nevyhověl, ač jej měl jako nepřípustný odmítnouti.

Citace:

Rozhodnutí č. 2211. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 152-153.