Čís. 2713.

O nároku člena řádové kongregace proti řádové kongregaci katolické církve o placení výživného nelze jednati na soudě.
(Rozh. ze dne 12. června 1923, Rv I 1354/22.
O nároku člena řádové kongregace proti řádové kongregaci katolické církve o placení výživného rozhodly oba nižší soudy věcně. Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů i s předchozím řízením a odmítl žalobu.
Důvody:
Žalobce domáhá se na žalované kongregaci placení výživného z důvodu své žalobní smlouvy, která se stala tím, že složil roku 1902 v kongregaci té professi na základě stanov (regulí) tehdáž platných, které i dnes pro jeho poměr ke kongregaci jsou rozhodny — nové stanovy z roku 1914 ho prý nezavazují, ježto jich nepřijal a přijetí je prý nutné,protože jde právě o poměr smluvní — avšak doplněny musí býti prý předpisy církevního zákoníku papežského a papežských dekretů, při čemž prý v případě kolise s obsahem řeholních stanov prioritní postavení přísluší zmíněným papežským předpisům, a dovozuje, že jmenovanou řeholní smlouvou založen pro něj nárok sustentační podle obsahu řeholních stanov, pro kongregaci tedy odpovídající tomu povinnost sustentační, a to na jeho doživotí, i pro případ, že by vyloučením přestal býti členem jejím (canon 671 č. 5 Codex juris canonici Pii X pontificis maximi jussu digestus Friburgi, Ratisbonae 1919, srv. canon 2299 § 3 tamže), kdež potom sustentaci tu nelze provésti jinak, než placením výživného v penězích, dovozuje dále, že sekularisační reskript římské kurie, správně řeholnické kongregace v Římě ze dne 26. listopadu 1918 jest ve skutečnosti propouštěcím dekretem, ale ovšem, ježto propuštění se stalo bez kanonického procesu, protismluvním a protizákonným, dále, že sustentace naturální se mu propuštěním odpírá, i přísluší prý mu tedy pro minulost i budoucnost nárok na peněžitou alimentaci. Ani strany ani nižší stolice neuznaly za vhodno, otázku přípustnosti pořadu práva aspoň si uvědomiti, neřku-li ji řešiti. Kongregace řeholní jest korporací (§ 26 obč. zák.) a, kdyby to byla korporace práva soukromého, jako na př. obyčejný spolek, byla by smlouva mezi ní a členem jejím založená přijetím jeho na základě stanov a podle obsahu jich smlouvou soukromoprávní, a jestliže by tedy ve stanovách zaručena byla členu sustentace, bylo by ovšem možno domáhati se jí pořadem práva. Tak na př. je-li ve stanovách spolku, na př. spolku obchodních cestujících, členu pro případ nemoci, invalidity nebo stáří zaručen jistý důchod, nemožno nárok ten uplatňovati jinak než před řádným soudem, pokud ovšem snad stanovy nepořídily jinak, zřídivše na př. soud rozhodčí. Avšak řeholní kongregace jsou korporacemi práva veřejného, smlouva o přijetí do ní, jejíž obsah podávají řeholní regule (stanovy) a příslušné doplňovací předpisy církevního práva, jest tedy titulem veřejnoprávním a toho rázu jsou tedy i nároky z ní vyvozované, takže dle §u 1 j. n. na pořad práva nepatří. V podrobnosti toto: Řeholní kongregace nespadají ani pod spolkový zákon ze dne 26. listopadu 1852, čís. 253 ř. zák., ani pod spolkový zákon ze dne 15. listopadu 1867, čís. 134 ř. zák., naopak stanoví § 3 lit. a) tohoto zákona, že duchovní kongregace posuzovati jest dle předpisu o nich daných. Tu pak § 31 zákona ze dne 7. května 1874, čís. 50 ř. zák., o úpravě zevních poměrů katolické církve odkazuje ohledně zevních poměrů klášterních společenstev v katolické církvi existujících na zvláštní předpisy ohledně nich stávající. Po zrušení konkordátu jest to min. nařízení ze dne 13. června 1858, čís. 95 ř. zák. o duchovních řádech a kongregacích, jež však se netýče otázky, o niž tuto jde. Následkem toho zůstává otázka nároků toho druhu, jaký žalobce vznáší, vyhrazena církevní samosprávě. To vše jasně plyne z motivu k cit. zákonu ze dne 7. května 1874, čís. 50 ř. zák., církevní poměry upravujícímu. Tyto podávají nejprv historický přehled poměru církve ku státu a praví pak pod II. 2., že postavení, jež katolická církev toho času ve veřejném organismu zaujímá, jest postavení privilegované veřejné korporace, že opačný system, americký to system, spočívající na zásadě soukromoprávnosti církve, zvaný buď »volnou církví« anebo vyjadřovaný heslem rozluky státu od církve, nelze u nás uznati jednak proto, že jej nelze historicky zprostředkovati a jednak proto, že jej nelze prakticky dobře provésti, a proto tedy že i řečený zákon ponechává katolické církvi její posavadní veřejnoprávní postaveni. Vývody motivů vrcholí pak v otázce (pod 3), které jsou to legislativní zásady, jež v přítomném zákonodárství zachovány býti mají, a v odpovědi na ni, že zákonodárství státní má se vztahovati jen na normy a meze církevního působení (»zevní právní poměry katolické církve«), a že když v tomto zřeteli zvláštní norma dána nebyla, nastupuje sama sebou církevní autonomie, které ovšem zásadně podléhají všecky vnitřní záležitosti církve (co se týče duchovního života, jako víry a pod.), tyto ovšem již v základě ustanovení čl. 15 st. zákl. zák., i jest pak toto právo sebeurčení a samosprávy církevní prohlášeno v motivech za svrchovanou zásadu našeho zákonodárství, a praví se tam dál, že volné praktikování ústavy (scil. církevní), jakož i jurisdikční moci pro obor církevní platné, zejména i discipliny, jest již zákonným uznáním církve samým zaručeno. Konečně se tam podotýká, že péče o společenstevní zřízení a jeho volný vývoj vyžadují při rozsahu a důležitosti zřízení těch zvláštního státního dozoru (schvalování a zařízení společenstev, spolupůsobení při dosazování představenstev, pravidla pro občanský styk atd.), a tento dozor že je normován ve zvláštním návrhu zákona. K tomu doložiti jest, že tento návrh se zákonem nestal a máme co či niti jen se shora citovaným §em 31 zákona ze dne 7. května 1874, čís. 50 ř. zák., a min. nař. ze dne 13. června 1858, čís. 95 ř. zák. Poněvadž tedy řeholní kongregace je, jak i nauka uznává (Stubenrauch 8. vyd. 1902 k §u 26 I. 2 č. 2 str. 69, Tilsch Všeob. část str. 112), korporací veřejnoprávní, otázka, o niž ve sporu tomto jde, patří sice k úpravě zevních poměrů kat. církve, avšak zvláštních norem státní zákonodárství o ní nedalo, a to nejen po stránce hmotné, ale ani po stránce formální, co se týče příslušnosti, tedy dle hořejšího nastupuje tu sama sebou církevní autonomie a tedy i příslušnost církevních úřadů, či »jurisdikční moc pro obor církevní platná«, i bylo proto tak rozhodnouti, jak se stalo (§ 42 j. n., § 477 čís. 6, 478, 1, 240, 1, 471 č. 7, 513 c. ř. s.).

Citace:

Rozhodnutí č. 2713. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 1035-1037.