Čís. 2212.

Žijí-li výměnkáři ve společné domácnosti, jest vypočítati existenční minimum pro každého z nich zvláště.
(Rozh. ze dne 30. ledna 1923, R I 66/23.).
Soud prvé stolice povolil exekuci na výměnek manželu Josefa a Anny Z-ových, přikázav vymáhajícímu věřiteli výměnkové dávky k vybrání s tím, že dlužníkům musí zůstati volných 600 Kč ročně. Rekursní soud vyhověl stížnosti dlužníků mimo jiné i v tom směru, že stanovil, že každému z dlužníků musí ročně zůstati volných 600 Kč.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu a uvedl v otázce, o niž tu jde, v

důvodech:

Zbývá výtka, že rekursní soud neprávem vyslovil, že musí každému z obou dlužníků zůstati volnými dávky až do ceny 600 Kč ročně. V této části však jest dovolací rekurs bezdůvodným. Ustanovení §u 330 ex. ř. patří k těm předpisům, spočívajícím na úvahách sociálně politických právě tak, jako předpisy §u 251 ex. ř. a čl. IX. uv. zák. k ex. ř., jimiž se dlužníkovi zabezpečuje možnost existence. Neudržitelným jest názor, že nelze přihlížeti k existenčnímu minimu výměnkáře, žijí-li dva výměnkáři ve společné domácnosti a přesahuje-li jejich společný výměnek hodnotu 600 Kč, pokud se týče, že takoví výměnkáři mají pouze na to nárok, aby jim byly ponechány společné dávky v hodnotě 600 Kč. Výměnek dlužníků jest dělitelným a každý z obou výměnkářů jest oprávněn žádati samostatně, by plněno bylo, co mu přísluší. Spolužití obou osob k výměnku oprávněných nemá vlivu na jejich nárok na plnění; každému z nich musí zůstati volným existenční minimum, zabezpečené zákonem. S toho právního hlediska nelze ke »členům rodiny, žijícím s výměnkářem ve společné domácnosti,« o nichž se zmiňuje druhý odstavec §u 330 ex. ř., čítati druhého oprávněného výměnkáře, nýbrž jen osoby, jimž výměnek nepřísluší.

Citace:

Rozhodnutí č. 2212. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 153-154.