Čís. 2231.

Ku smlouvě schovací nestačí, že prostě poskytnuta prostora k uložení věci, nýbrž jest též třeba, by převzata byla nad ní ochrana.
(Rozh. ze dne 31. ledna 1923, Rv I 851 22.).
Žalobkyně najala za svého lázeňského pobytu u žalovaného pokoj
a, vešedši jednou do jeho kanceláře, ptala se ho, zda by si mohla u něho uschovati liščí boa, a, když žalovaný k tomu svolil, položila boa na kamna a odešla. Ježto se boa ztratilo, domáhala se na žalovaném 3200 Kč náhrady škody. Procesní soud prvé stolice uznal dle žaloby, odvolací soud přiznal žalobkyni 1600 Kč, rozděliv škodu dle §u 1304 obč. zák. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalobkyně.

Důvody:

Nižší soudové, opírajíce se o zjištění, že žalobkyně vešla do pokoje, žalovanému náležejícího a jako »Byró« označovaného, a tam se pří- tomného žalovaného ptala, zdali by ve svém byró uschoval její Alasko boa, že žalovaný zodpověděl tuto otázku slovy »prosím, milostivá paní«, načež žalobkyně boa položila na kamna a se vzdálila, odvolací soud pak ještě zvláště o další zjištění, že žalovaný na prvý pohled vzbuzuje dojem starého, jeho věku přiměřeně (78 roků) velmi nahluchlého muže, a že žalobkyně nepoložila žalovanému boa do rukou, nýbrž je dala na kamna, usoudili, že počiny těmito došlo mezi stranami ku schovací smlouvě (§ 957 obč. zák.). Nelze však přisvědčiti tomuto jejich názoru právnímu. Dle § 957 obč. zák. schovací smlouva tehdy se stane, když kdo k sobě vezme cizí věc, aby ji opatroval, tedy vedle převzetí cizí věci také převzetí ochrany, v tom záležející, aby svěřená věc byla před škodou chráněna. Toto převzetí do opatrování jest hlavní náležitostí této smlouvy, ku které proto tehdy nedojde, když je někomu poskytnuta prostora (místo) k uložení věci, ale při tom nepřejímá schovatel ochrany nad věcí. Z toho plyne, že to, co soudové nižší mají zjištěno, platné smlouvy schovací dle §u 957 obč. zák. nezaložilo, poněvadž k tomu postačitelná smluvní vůle stran ani výslovně, ani s hlediska §u 863 obč. zák. nepřímo projádřena nebyla, a poněvadž právě dle §u 863 obč. zák. s ohledem na význam a účinky jednání neb opomenutí musí býti brán zřetel na obyčeje a zvyklosti platné v poctivých stycích. Když žalovaný činil dojem starého, velmi nahluchlého muže, bylo zajisté příkazem poctivosti styků, aby žalobkyně smluvní vůli s hlediska §u 957 obč. zák. jemu dostatečně objasnila, a srozumitelnou učinila, ale také, aby se ubezpečila, že ji žalovaný slyšel a porozuměl, oč jde, a jmenovitě, že jde nejenom o dovolení, aby boa na kamna uložila, ale také o to že jde, aby žalovaný boa opatroval a je před škodou chránil. Že by se tak bylo stalo, ani tvrzeno ani dokázáno nebylo, pročež to, k čemu mezi spornými stranami tenkráte došlo, za schovací smlouvu nemůže býti považováno. Odvolací soud mylně usoudil, že povinnost žalovaného ze smlouvy schovací byla žalovaným zanedbána a že je žalovaný práv ze škody tímto zanedbáním vzniklé v rozsahu §u 1304 obč. zák. Poněvadž však žalovaný tomuto rozsudku odvolacího soudu opravným prostředkem neodporoval, je touto skutečností dovolací soud dle §u 504 c. ř. s. potud vázán, že nemůže změniti rozsudek odvolacího soudu v neprospěch žalobkyně. Vzhledem na hořejší úvahu nemůže uplatněným důvodům dovolacím úspěch býti přiznán z té příčiny, poněvadž dovolací návrh žalobkyně, když jedině ze smlouvy schovací bylo žalováno, a když se ukázalo, že ku smlouvě takové mezi stranami nedošlo, ani ve zjištěních nižších stolic ani v zákoně opory nemá, pročež bylo bezdůvodnému dovolání nevyhověti.

Citace:

Rozhodnutí č. 2231. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 186-187.