Čís. 2578.

Ujednáno-li, že kupitel má právo obal dodaného zboží (sudy) do
určité doby vrátiti, jest prodatel povinen, vzíti je v této lhůtě zpět. Po
uplynutí lhůty má prodatel na vůli, zda chce obal zpět anebo za něj
náhradu. Dokud nevyzval kupitele po uplynutí lhůty, by obal vrátil,
není kupitel v prodlení a nahodilá ztráta postihuje prodatele.
(Rozh. ze dne 2. května 1923, Rv II 515/22.)
Žalobce dodal žalovanému, s nímž byl v obchodním spojení, v roce
1916 sudy s lihovinami a sdělil mu ve faktuře, v níž účtoval za sudy
úhrnem 96 K, že sudy vezme zpět pouze tehdy, budou-li vráceny do 14
dnů, podotkl však výslovně, že sudy zůstávají jeho vlastnictvím. Žalovaný ve lhůtě sudů nevrátil a byly mu pak při drancování uloupeny.
Žalobě o vrácení sudů nebo zaplacení 1037 Kč (nynější jich cena)
procesní soud prvé stolice vyhověl, odvolací soud
přiznal žalobci pouze nárok na vydání sudů nebo náhradu za ně penízem 96 K. Důvody: Ježto žalovaný sudů nemá, jest případ tento rozhodnouti dle předpisu zákona o náhradě škody a jde tedy o otázku, zda je žalovaný povinen k náhradě cen roku 1916 či cen dnešních, po případě, zda lze za to míti, že jde o vyšší moc, která žalovaného ve smyslu §u 1296 obč. zák. od náhrady škody osvobozuje. Tento případ nelze připustiti, neboť, i kdyby bylo správným, že žalobce sám si škodu
zavinil tím, že včas od žalovaného sudů nežádal (o vrácení nežaloval),
jak žalovaný namítá, jest neméně vzíti zřetel na to, že škodu žalobcovu
při nejmenším touž měrou zavinil žalovaný, žalobci včas sudův ani nevrátiv, ani nezaplativ, ba nutno tvrditi, že žalovaný škodu tu zavinil daleko větší měrou, než žalobce, neboť byl ku vrácení (zaplacení) povinen, kdežto žalobce měl pouze právo, žádati to nebo žalovati, a nelze
předvídati, zda jeho vyzvání nebo žaloba by do dne vydrancování obchodu žalovaného byla měla úspěch. Dlužno tudíž uznati, že žalovaný
neoprávněným zadržováním sudů žalobce poškodil a tudíž k náhradě
škody jest povinen (§ 1294 a násl. obč. zák.). Jde tudíž pouze o to, jakou škodu má žalovaný hraditi. Smysl první věty doložky faktury jest
ten, že po uplynutí 14 dnů žalobce sudů již zpět nepřijme, je žalovanému ponechá, a se zřetelem na to dlužno další větu, že sudy zůstávají
přes to jeho vlastnictvím, vykládati ve spojitosti s větou první pouze
tak, že žalobce žádá zaplacení jejich ceny. Jest samozřejmo, že cenu
sudů dlužno určiti pouze dle doby jejich dodání. To plyne z pojmu
kupu, o který se zde jedná, a z ustanovení čl. 342 obch. zák., že kupní
cena má býti zaplacena při odevzdání zboží, neboť zajisté vždy kupuje
se za cenu, jakou má věc v době kupu a odevzdání, a nikoliv za cenu,
jakou bude míti někdy v budoucnosti. V tomto případě asi za pět let.
Jest tedy jisto, že žalovaný jest povinen, nahraditi žalobci cenu sudů
v době dodání, tedy patrně cenu, jak na faktuře byla uvedena.
Nejvyšší soud nevyhověl žalobcovu dovolání.
Důvody:
Zda doložka na faktuře o vrácení sudů zněla tak, jak jest uvedeno
v rozsudku odvolacího soudu, či zda obsahovala ještě také dodatek,
»že sudy jsou jen k vůli pořádku zařazeny do účtu,« nemá pro posouzení věci významu. Každým způsobem lze doložce rozuměti jen tak, jak
ji vykládá dovolání samo, totiž, že žalovaný měl právo, sudy do 14 dnů
vrátiti, a žalobce byl v tomto případě povinen, vzíti je zpět, po této
lhůtě však měl jedině žalobce právo voliti, zda chce sudy vzíti zpět, či
žádati za ně náhradu. Tomu-li tak, bylo na žalobci, když žalovaný nevrátil sudů do 14 dnů, by se rozhodl, zda chce žádati jich zaplacení či,
vykonávaje právo vlastnické, jež si vyhradil, žádati jejich vrácení. Dokud žalobce žalovaného nevyzval, aby sudy vrátil, nebyl žalovaný v prodlení s vrácením sudů, neboť do 14 dnů po jejich obdržení byl sice
oprávněn, nikoli však povinen je vrátiti, a po uplynutí této lhůty byl
povinen je vrátiti jen v tom případě, kdyby byl žalobce žádal jejich
vrácení. Ve sporu nebylo však ani tvrzeno, že žalobce vyzval žalovaného před 6. červencem 1917, kdy sudy při plenění byly ukradeny a
zničeny, by mu sudy vrátil. Důsledkem toho nebyl žalovaný dne 6. července 1917 v prodlení s vrácením sudů; proto neručí za jejich ztrátu,
která byla způsobena náhodou, žalovaným nezaviněnou, nýbrž ztráta postihuje žalobce jako vlastníka. Z toho plyne, že žalobce nemůže na
žalovaném žádati, by mu sudy vrátil, a plyne z toho dále, že na něm
nemůže ani žádati zaplacení nynější ceny jejich, poněvadž povinnost
žalovaného, zaplatiti nynější cenu, by předpokládala, že žalovaný ručí
za jejich ztrátu. Nemá tedy žalobce příčiny, vytýkati rozsudku soudu
druhé stolice, že na jeho újmu věc nesprávně posoudil. Vzhledem k tomu nebylo potřebí, doplňovati řízení důkazy o tom, za jakým účelem
byla uvedena cena sudů ve faktuře, a není tudíž řízení v tomto směru
neúplným, jak dovolání tvrdí.

Citace:

Rozhodnutí č. 2578. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 779-781.