Čís. 2690.

Zaopatřovací požitky bývalých zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém (zákon ze dne 21. března 1921, čís. 130 sb. z. a n.).
Vdova má nárok na odpočivné, ať již zaopatřovacích požitků požívala či nikoli, раk-li by jen byl muži, kdyby se byl dočkal účinnosti zákona, nárok na zaopatřovací požitky náležel.
I podřízený lesní náleží do skupiny sedmé tabely, spravuje-li revír většího rozsahu.
Pro povinnosti nástupců osoby, k výplatě požitků povinné, jest nerozhodno, zda byli bližšími či vzdálenějšími nástupci a zda byli nástupci singulárními či universálními. Nástupci ručí solidárně, třebas se jim dostalo pouze části statku.
(Rozh. ze dne 5. června 1923, Rv I 82/23.)
Manžel žalobkyně byl od roku 1871 lesním na panství L-а. Roku 1904 L. panství prodal a poskytoval pak manželi žalobkyně, jenž pro vysoký věk nebyl převzat kupitelem panství, výslužné až do jeho smrti roku 1909. Od L-а koupili panství dva říšští Němci, od nich Arnošt S. a od tohoto žalovaný, na němž se po vydání zákona čís. sb. 130/2921 žalobkyně domáhala výplaty vdovských zaopatřovacích požitků dle skupiny sedmé tabely. Před podáním žaloby byla polovice panství převedena ze žalovaného na Milenu B-ovou. Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl. Důvody: Že žalobkyně sama nebrala zaopatřovacích požitků a neměla na ně dříve nároku, není jejímu nároku na závadu, neboť rozhoduje okolnost, že manžel její požitky takové bral. Nemůže také býti zbavena nároku svého tím, že manžel její zemřel před vstoupením zákona v platnost. Od takové nahodilé okolnosti jistě zákonodárce nechtěl zaopatřovací nároky činiti závislými a ostatně přísluší dle §u 6 zákona vdovám polovice zaopatřovacích požitků, na něž zemřelý manžel byl by měl nárok. Z toho ustanovení je zřejmo, že příslušejí požitky zaopatřovací vdovám, jichž manželé před vstoupením zákona v platnost (před 1. lednem 1920) zemřeli. Sluší podotknouti, že žalobkyně nemohla by činiti nároky na požitky zaopatřovací, z důvodů 35leté služby svého manžela, neboť zjištěno je přípisem panství L. ze dne 14. července 1922, že nárok na plnou pensi měli na panstvích tohoto zaměstnavatele definitivní úředníci až po 40tileté službě. Když takto zjištěno, že žalobkyni nárok na zaopatřovací požitky přísluší, nutno zkoumati, zdali nárok ten patří jí právě proti žalovanému. Dle §u 11 zákona je povinen plniti zaopatřovací požitky zaměstnavatel, u něhož počala výplata, a dle §u 12 právní nástupci osob, k výplatě dle §u 11 povinných, ručí s nimi nerozdílně za závazky, z tohoto zákona plynoucí. Zákon nerozeznává, o jaké právní nástupce jde, zda universální či singulární, a proto nutno i singulární nástupce v držení velkého majetku pozemkového považovati za zavázané k plnění zaopatřovacích požitků. To plyne jednak z úvahy, že nárok povstává službou na velkém majetku pozemkovém, který výsledky práce té vykazuje a který také poskytuje bezpečný podklad pro nároky ty, jednak z předpisu druhého odstavce §u 12, dle něhož z ručení vyjímá se stát, jenž, prováděje pozemkovou reformu, převzal nebo převezme zabraný majetek pozemkový; z toho předpisu nutně opakem vychází, že jiní právní nástupci, třeba i singulární, v držení statku z ručení vyňatí nejsou. Je sice zjištěno, že žalovaný nenabyl panství přímo po zaměstnavateli, u něhož výplata počala, nýbrž že je teprve třetím držitelem po něm, avšak to ho dle zákona nikterak nezbavuje ručení za zaopatřovací nároky, poněvadž je právním nástupcem, třebas až v třetí řadě, v držení panství a nahodilá okolnost, že se vlastníci panství několikráte v krátké době změnili, nemůže zaměstnance připraviti o zajištění nároků, které právě velký majetek pozemkový jim poskytuje. Z těchto úvah dospěl soud k úsudku, že žalovaný ručí za nároky žalobkyně; hledíc k předpisu §u 1357 obč. zák., poněvadž jde o ručení nerozdílné, žalobkyně jest oprávněna žalovati ho na plnění požitků zaopatřovacích. Pokud jde o výši požitků, přicházejí v úvahu požitky dle skupiny 6 a 7 tabulky zaopatřovacích požitků, k zákonu připojené. Do skupiny šesté náleží podřízený lesní menšího objektu (pod 300 ha), do skupiny sedmé náleží revírní lesní. Pro zařadění do té které skupiny rozhodna je poslední skutečně vykonaná služba. Jest zjištěno, že manžel žalobkyně při vstupu do neaktivního poměru byl lesním, spravujícím revír H., podřízeným revírnímu lesnímu Alfredu H-ovi, který byl zodpovědným za správný výkon a výsledek a podřízen byl vrchní správě podniku. Označuje-li svědek T. Alfreda H-a jako nadlesního, jde tu patrně o název, dávaný mu lidem jako představenému manžela žalobkyně. V protokolech uvádí se jen jako revírní lesní a celý lesní objekt, k panství náležející, jako jediný revír, takže manželu žalobkyně přidělený revír H. byl vlastně jen částí jediného celkového revíru. Nelze tedy manžela žalobkyně považovati za revírního lesního. Protokoly o dohledu na správu panství a svědectvím Františka T-а je zjištěno, že na lesním objektu panství byli před vstupem manžela žalobkyně do výslužby pouze dva úředníci, totiž H. a manžel žalobkyně a vedle nich čekatel lesního, který však vykonával službu v revíru S., přiděleném H-oví. Svědectvím Karla L-а a Františka T-а je zjištěno, že manžel žalobkyně spravoval revír v rozsahu asi 600 ha, tedy daleko (asi 2krát) přes 300 ha. Poněvadž podřízený lesní menšího objektu (pod 300 ha) náleží do 6. skupiny zaopatřovacích požitků, nutno vřaditi takového lesního většího objektu do 7. skupiny, ač tam se uvádí jen revírní lesní, neboť při správném výkladu jednotlivých skupin jiné možnosti tu není. Proto je soud toho přesvědčení, že manželu žalobkyně přes to, že byl podřízeným lesním, náležely by požitky dle 7. skupiny, a že tedy žalobkyni náleží polovice těchto požitků. Odvolací soud přiznal žalobkyni pouze polovici vdovských požitků dle sedmé skupiny. Důvody: Účelem zákona ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n. jest, aby sociální nesrovnalost v zaopatřovacích požitcích zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém a jich pozůstalých upravil a aby se osobám těm dostalo přiměřených zaopatřovacích požitků. Manžel žalobkyně počal požívati již před vydáním zákona a i před 6. květnem 1921 pense z milosti z důvodu trvalého zaměstnaneckého poměru na velkém majetku pozemkovém a byla mu pense ta pravidelně až do smrti poskytována (čl. 1. k §u 1 zákona ze dne 13. května 1921, čís. 189 sb. z. а n.). Soud prvé stolice správně dovodil, že žalobkyni jako vdově dle §u 6 zákona čís. 130/1921 náleží polovina zaopatřovacích požitků, na něž zemřelý manžel byl by měl nárok. Ustanovení §u 6 jest rázu všeobecného a nemění na použití jeho ničeho okolnost, že hlásení se žalobkyně o pensi po úmrtí jejího manžela bylo od zaměstnavatele zamítnuto a že tedy žalobkyni až dosud vůbec žádných požitků zaopatřovacích se nedostávalo. Tím, že její manžel zemřel již v roce 1909, nemůže býti rovněž hůře na tom, než kdyby se byl její manžel dočkal vydání zákona čís. 130/1921. Námitka dovolatelova v příčině zařazení manžela žalobkyně prvým soudem do skupiny 7. tabely k zákonu, není odůvodněna a stačí poukázati na výstižné a zákonu odpovídající odůvodnění prvého soudu. Ze znění tabelky jde zřejmě na jevo, že zákon chce míti do skupiny 6. zařazeny jen podřízené lesní objekty pod 300 ha; nelze tedy lesní větších objetků (300 ha a výše) pokládati za osoby, na roveň postavené právě zmíněným podřízeným lesním, L nezbývá, než zařaditi manžela žalobkyně do nejblíže vyšší stupnice, jak prvý soud učinil. Tomu nasvědčuji i vysvětlivky k vlád. nař. čís. 189/1921 o skupině 6 a 7. Z ustanovení §§ 11 a 12 zákona ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n., ve znění zákona ze dne 13. července 1922, čís. 215 sb. z. a n., jest patrno, že zákon rozeznává mezi povinností, plniti zaopatřovací požitky, kterou ukládá zaměstnavateli, v §u 11 (1) uvedenému a jeho dědicům, pokud se týče právním nástupcům v držení majetku svěřenského neb fideikomisární substitucí stiženého, a povinnost ručební za závazky ty, kterou oproti osobám právě zmíněným ukládá nerozdílně jiným právním nástupcům osob, k výplatě povinných. Žalovaný v prvé stolici popřel vůbec nárok žalobní a bylo věcí žalobkyně, ručební povinnost žalovaného prokázati. Soud prvé stolice při rozhodování nevzal v úvahu, že žalovaný knihovním výtahem, tedy listinou veřejnou, ze dne 26. dubna 1922 prokázal, že právo vlastnické ku polovici panství I. a S. bylo 22. dubna 1920, tedy také již v době žaloby, dne 22. listopadu 1921, převedeno na Milenu B-ovou a že žalovanému zbyla pouze druhá polovice statku. Napadá-li odvolatel rozsudek soudu prvé stolice z toho důvodu, nelze v tom spatřovati ne dovolenou novotu (§ 482 с. ř. s.), vždyť knihovní výpis založením do spisů stal se jejich součástí a bylo tedy k jeho obsahu přihlížeti. Poněvadž § 12 zákona nařizuje nerozdílné ručení (§ 1357 obč. zák.) pouze oproti osobám, ku plnění požitků povinným, nikoli však též mezi jinými jich nástupci navzájem, ručí žalovaný pouze za polovinu požitků žalobkyně. Bylo proto v tomto směru odvolání vyhověno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalovaného, k dovolání žalobkyně pak obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Z napadeného rozsudku dovolávají se obě strany, žalovaný proto, že byl odsouzen, zaopatřovací požitky žalobkyni platiti, žalobkyně proto, že odvolací soud snížil odpočivné, jí prvním soudem přiřčené, na polovici. Jako dovolací důvody uplatňují obě strany nesprávné právní posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), žalobkyně kromě toho dovolací důvod rozporu se spisy (§ 503 čís. 3 c. ř. s.). Dovolání žalovaného není důvodným. Žalovaný spatřuje nesprávné právní posouzení věci především v tom, že zaopatřovací požitky byly vůbec žalobkyni přiznány, a stojí na stanovisku, že odpočivné žalobkyni nepatří proto, že dle §u 1 zákona ze dne 18. března 1921 čís. 130 sb. z. a n. přísluší zaopatřovací požitky bývalým zaměstnancům na velkém majetku pozemkovém a jejich pozůstalým, když již zaopatřovacích požitků, jako pensi, provisi, darů z milosti a pod. požívají (§ 1 a), nebo již nároku na vyplacení pense nebo provise před působností zákona, tedy před 6. květnem 1921 nabyli (§ 1 b), žalobkyně však vzhledem k tomu, že její muž sloužil na statku jen 37 a nikoli 50 let, nároku na vyplácení pense nenabyla a také, jak nesporno, ani pense ani provise ani daru z milosti nepožívá. Než právem nižší soudy na toto stanovisko žalovaného nepřistoupily. Žalovaný zbudoval totiž své stanovisko na §u 1 zákona, pominul však ustanovení §u 6 téhož zákona a dle tohoto ustanovení přísluší vdovám po bývalých zaměstnancích, trvale na velkém pozemkovém majetku slouživších (§ 1), polovina zaopatřovacích požitků, na něž zemřelý manžel byl by měl nárok. Z tohoto ustanovení následuje, že vdova má nárok na odpočivné, ať již zaopatřovacích požitků požívala či nikoli, pakli jen byl by muži, kdyby se účinnosti zákona ze dne 18. března 1921 čís. 130 sb. z. a n. dožil, nárok na zaopatřovací požitky náležel. Ježto, jak bylo zjištěno, manžel žalobkyně byl na velkém pozemkovém majetku po 37 let zaměstnán a pensi, byť i z milosti, bral, byl by nepochybně nárok dle §u 1 a) zákona na zaopatřovací požitky měl a tudíž přísluší odpočivné i jeho vdově. Dle toho byly žalobkyni zaopatřovací požitky v nižších stolicích právem přiznány. Pokud v dalším spatřuje žalovaný nesprávné právní posouzení věci v tom, že byly zaopatřovací požitky přisouzeny žalobkyni proti němu. ačkoli není bezprostředním, nýbrž až třetím nástupcem toho, kdo dle §u 11 zákona ze dne 18. března 1921 čís. 130 sb. z. a n. je k výplatě požitků povinen, jest uvésti, že zákon v §u 12 nerozeznává mezi bližšími nebo vzdálenějšími nástupci osoby, k výplatě požitků povinné, nýbrž stanoví prostě, že ručí za požitky nástupci toho, Kdo k výplatě jich byl povinen, vůbec. Proto ručí za požitky žalobkyně i žalovaný, byť byl v řadě nástupců až na místě třetím. Opačné stano visko žalovaného vyvrátil případné již první soud poukazem na to, že nemůže připraviti zaměstnance nebo jeho pozůstalé o zaopatřovací požitky nahodilá okolnost, že se vlastníci statku změnili. Konečně, co se týče výtky žalovaného, že byly žalobkyni přisouzeny zaopatřovací požitky dle skupiny sedmé, ani v tomto bodě nižší soudy nepochybily. Ježto dle zákona ze dne 13. července 1922, čís. 215 sb. z. a n., patří revírní lesní do skupiny osmé a podřízení lesní na menších objektech (pod 300 ha) jsou zařaděni do skupiny šesté, patřil muž žalobkyně, jsa lesní na objektu asi 600 ha, do skupiny sedmé. Dle toho náleží žalobkyni zaopatřovací požitky této skupiny. Dovolání žalovaného opodstatněno tudíž není. Naproti tomu bylo přiznati oprávnění dovolání žalobkyně, pokud uplatňujíc nesprávné právní posouzení věci, brojí proti tomu, že ji odvolací soud přiznal pouze polovici odpočivného proto, že žalovaný je vlastníkem statku jen ideální polovinou. Že k této námitce odvolací soud hleděl, ač byla vznesena až v odvolání a byla po rozumu §u 482 c. ř. s. nepřípustnou novotou, nezakládá dovolacího důvodu dle §u 503 čís. 3 c. ř. s., jak je v dovolání uplatňováno, ale odvolací soud z toho důvodu neprávem snížil zaopatřovací požitky žalobkyně na polovinu, protože § 12 zákona ze dne 18. března 1921 čís. 130 sb. z. a n. ve znění zákona ze dne 13. července 1922 čís. 215 sb. z. a n. vyslovuje solidární závazek pro nástupce osob výplatou požitku povinných bez ohledu, zdali jde o nástupce co do celku či jen do části statku. I když je žalovaný jen spoluvlastníkem statku, je povinen žalobkyni celými zaopatřovacími požitky.

Citace:

Rozhodnutí č. 2690. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 986-990.