Čís. 2240.Náhradový zákon ze dne 8. dubna 1920, čís. 329 sb. z. a n.. V řízení o výpovědi jest pořad stolic tento: okresní soud, krajský(zemský) soud a Nejvyšší soud.Pouze otázky, zda jde o zabraný majetek a jak dlouhá jest výpovědní lhůta, jsou otázkami práva hmotného. Všechny ostatní otázky spadají do práva formelního a působí tu zpětně novela ze dne 13. července 1922, čís. 220 sb. z. a n..(Rozh. ze dne 6. února 1923, R I 84/23..Rekursní soud nevyhověl stížnosti vlastníka do usnesení okresního soudu, jímž mu byla doručena výpověď Státního pozemkového úřadu ze zabraného majetku. Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu a uložil okresnímu soudu, by vrátil podateli rekursníspis, řízený na vrchní zemský soud.Důvody:Poněvadž k předloženým spisům připojen jest také rekurs řízenýna vrchní zemský soud, dlužno především rozhodnouti otázku, jaký je pořad stolic, zda okresní — krajský — nejvyšší soud, či krajský — vrchní — nejvyšší soud, neboť v tomto případě musil by napřed rozhodnouti soud vrchní, než by to k dovolací stížnosti a rozhodnutí o ni dojíti mohlo (). Pořad stolic musil si Nejvyšší soud arci uvědomiti hned při první dovolací stížnosti dle §u 20 náhr. zák. i shledal, prozkoumav otázku tu, že za prvou stolici považovati dlužno okresní soud, druhou že jest krajský soud a třetí nejvyšší soud, takže o příslušnosti vrchního soudu jako soudu rekursního nemůže býti řeči. Důvody jsou tyto: Jde o výpověď. Proti výpovědi vlastně měly by příslušeti námitkу, o nichž by rozhodl v prvé. stolici soud, jenž ji doručil, tedy okresní soud. Avšak zákonodárci záleželo na tom, aby řízení bylo urychleno a tudíž zkráceno. Proto omezil okresní soud pouze na úkol stolice doručovací, odňal mu pravomoc ve věci vůbec a tudíž zejména také o námitkách rozhodovati (§ 18 zákona) a ustanovil, že o námitkách rozhodnouti má přímo krajský (zemský) soud — tento totiž jest dle §u 3 j. n. soudem okresnímu soudu nadřízeným, o němž § 18 mluví — a to s konečnou platností. Měla tedy rozhodovati stolice toliko jedna, a to k vůli zkrácení přímo hned druhá. Že tak to zákon myslil, a že pořad stolic neměl býti změněn, nýbrž toliko první stolice býti vypuštěna z činnosti rozhodování, dokazuje to, že zákon námitky nenazval námitkami, nýbrž stížností, což má za následek, že krajský (zemský) soud musí rozhodnouti jako soud rekursní (2. stolice), načež možná je už jen dovolací stížnost, jež náleží před stolici třetí, kterou je vždy jen nejvyšší soud (§ 3 j. n.). Že zákonodárce ani nenapadlo, by vsunovati chtěl ještě vrchní zemský soud, plyne také z úvahy, že by to zřejmě odporovalo jeho úmyslu, pořad stolic zkrátili. Musil totiž sice původní ustanovení, že krajský (zemský) soud rozhodne s konečnou platností k vůli jednotnosti praxe a důležitosti věci škrtnouti, ale této změněné situaci dalo se vyhověti nejlépe a nejkratčeji, když se všecko rozhodování soustředí přímo v rukách jediných: u nejvyššího soudu. Že by byl chtěl počet stolic z původní jedné rozšířiti hned na tři a takto svůj vlastní úmysl, poříditi řízení co nejkratší, sám mařiti, nedá se soudně mysliti.Druhou otázkou jest otázka zpětné působnosti novely ze dne 13. července 1922, čís. 220 sb. z. a n.. Stěžovatel uznává, že § 5 obč. zák., dle něhož zákony nepůsobí zpět, vztahuje se jen na ustanovení práva hmotného, nikoli však i na předpisy o řízení; netřeba to tedy teprve dokazovati. Ale jest otázkou, co se má v předpisech §u 12—25 náhr. zák. považovati za ustanovení práva hmotného a co za ustanovení práva formálního. A v tom je stěžovatel na omylu, že až na otázku přípustnosti rekursu k třetí stolici a pořad stolic prohlašuje šmahem téměř vše ostatní za normy práva hmotného. Při výpovědi jsou dvě otázky otázkami hmotněprávními; zda tu je takový poměr, u něhož zákon výpověď připouští, na př. tedy poměr nájemní nebo námezdní, a pak jaká jest lhůta výpovědní. Skutečně zákon občanský obě tyto otázky pojal mezi své předpisy (§ 1116 obč. zák.), jež ovšem jsou naveskrz normami práva hmotného. A ony dvě otázky ovšem jimi zůstaly, i když civilní řád soudní pojal je v sebe, sloučiv je v jedno s předpisy o řízení (§ 560 n. n. c. ř. s.). Při výpovědi z hospodaření dle §u 12—25 náhr. zák. jsou obdobně otázkami práva hmotného také jen ty dvě, zda jde o poměr výpovědi podléhající, tedy o zabraný majetek (§ 12), a jak dlouhá jest výpovědní lhůta (§ 12 a § 13). Vše ostatní upravuje pouze řízení a stačí tedy i u případů, již z dřívějška zahájených, vyhověno-li aspoň novým předpisům. To platí zejména i o §u 23, jenž stanoví formální podmínky přípustnosti výpovědi, a to tak, že starý doslov žádal, aby poznámka záboru nebo zamýšleného převzetí byla již vykonána aneb současně se děla, nový doslov pak pouze vyžaduje, aby se za poznámku tu neb onu současně s výpovědí aspoň žádalo. Rovněž to platí i o předpisu §u 20, dle jehož původního doslovu příslušela stížnost jen z duvodu, že nebylo šetřeno ustanovení »tohoto zákona«, kdežto dle nového doslovu přísluší jen z důvodu, že nešetřeno ustanovení 1. c), t. j. §§ 12—25 tohoto zákona. Ale ovšem dlužno tu podotknouti, že už za starého doslovu mohly pod výrazem »předpisy tohoto zákona« míněny býti jen předpisy jeho o výpovědí, ježto jen o tu při stížnosti jde, tedy právě jen předpisy §u 12—25, jako v zákoně novém, jehož motivy to také samy výslovně uznávají. To souvisí s tím, že k řízení dle ostatních předpisu, najmě dle §u 1 —11, jež stěžovatel ve starém znění zákona pojímá také mezi předpisy, jichž při výpovědi pod následky stížnosti dlužno šetřiti, povolány jsou jiné soudy neb úřady, než soudy k vyřízení stížnosti příslušné. Jest tedy pouze zkoumati, zdali porušeny byly při výpovědi předpisy §u 12—25 náhr. zák. ve znění cit. novely (220/1922 sb.), neboť inaterielní podmínky výpovědi — zabranost majetku a výpovědní lhůta — zůstaly i v novele tytéž jako v původním zákoně a otázka nesouhlasu mezi oběma se jich nedotýká.