Čís. 2220.

»Nemajetným« ve smyslu §u 143 obč. zák. jest otec, který nemá více než existenční minimum.
(Rozh. ze dne 30. ledna 1923, R II 16/23.).
Oba nižší soudy uložily manželskému otci, by platil svým dětem měsíčně na výživu a to Marii 50 Kč, Karlu 110 Kč, Karolíně 40 Kč a Růženě 50 Kč. Rekursní soud uvedl v důvodech: Dle §u 141 obč. zák. jest po výtce otec povinen, pečovati o výživu dětí, pokud samy živiti se nemohou, dle §u 143 obč. zák. má matka o výživu dětí pečovati jen, je-li otec nemajetným. Otec pro choromyslnost svéprávnosti úplně zbavený, k nádenické práci dle úsudku znalce neschopný, není však nemajetný. V zákoně není opory pro úsudek, že otec má přispívati k výživě dětí jen z příjmů svého jmění, a že nelze podstatu jmění k tomu přibrati, naopak § 141 a 143 obč. zák. ukládá otci ohledně nákladů na výživu manželských dětí závazek, který uplatniti lze jako každý jiný dluh z jeho celého jmění; teprv nemožnost otcova, poskytovati výživu, osvobozuje od tohoto přesného závazku, a přenáší se závazek na matku. Přes smutné osobní poměry otcovy — přes neschopnost k práci a choromyslnost, které by vyžadovaly, by zůstaly úroky z nepatrného kapitálu a částka tohoto kapitálu ke skrovné výživě otcově, a ačkoliv otec v dohledné době připadne snad obcí na obtíž, bylo dle přesného zákona rozhodnouti.
Nejvyšší soud snížil vyživovací příspěvek otcův v celku na 65 Kč 48 h měsíčně.

Důvody:

Rekursní soud vychází, jak se zdá, z názoru, že nemajetným ve
smyslu §u 143 obč. zák. nazvati lze otce jen, nemá-li vůbec majetku. Tomu nelze přisvědčiti. Otec má sice mravní a právní povinnost starati se o děti, má však také právo na vlastní existenci a proto i právo, upotřebiti ze svých prostředků pro sebe tolik, kolik je třeba, by uhájil svůj vlastní život. Nemajetným dle §u 143 obč. zák. a sproštěn povinnosti živiti své děti, jest tedy otec, který nemá více, než činí existenční minimum. V případě, o nějž jde, jest otec 43 let stár, jest choromyslný, trvale práce neschopen a nemá než kapitál 19 645 Kč. Že tento peníz nestačí, by bylo zajištěno jen nejnuznější jeho živobytí po dobu jeho života, nemůže za dnešních poměru býti pochybno. Proto dlužno stěžovatele pokládati za nemajetného a nebyl by dle §u 143 obč. zák. povinen platiti na výživu svých dětí. Stěžovatel však sám nežádá, by byl povinnosti, přispívati na výživu svých dětí, úplně sproštěn, nýbrž domáhá se pouze toho, by jeho příspěvek na děti byl upraven tak, by nepřekročoval míru do vyčerpání jeho kapitálu. Tomu nelze jinak rozuměti než, že chce platiti tolik, kolik činí úroky z jeho kapitálu. Tyto činí ročně 785 Kč 80 h, měsíčně 65 Kč 48 h. Jelikož při přezkoumání napadeného rozhodnutí dlužno dbáti mezí návrhu, ve stížnosti učiněného, bylo dle §u 16 nesp. říz. lze napadené usnesení změniti jen potud, že příspěvek stěžovatelův na výživu dětí byl snížen na částku, rovnající se úrokům z jeho kapitálu.

Citace:

Rozhodnutí č. 2220. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 169-170.