Čís. 2238.

Rozhodovati o tom, zda a jakých donucovacích prostředků lze použíti, by dítě rozvedených (rozloučených) manželů dle dohody neb soudního opatření navštěvovalo toho z rodičů, u něhož nežije, jest povolán soud opatrovnický.
(Rozh. ze dne 6. února 1923, R I 54/23.).
Dle soudního smíru, k němuž došlo v rozvodovém sporu u zemského civilního soudu v Praze, zavázala se manželka, že se postará o to, by dítě v určitých dnech navštěvovalo otce. Ježto závazku neplnila, domáhal se otec u zemského civilního soudu v Praze povolení exekuce k vynucení onoho závazku. Zemský civilní soud exekuci povolil, rekursní soud exekuční návrh zamítl, ježto prý se nekryje s exekučním titulem. Nejvyšší soud zrušil usnesení obou nižších soudu a uložil prvému soudu, by postoupil spisy okresnímu soudu pro Dolní Nové město v Praze jako soudu opatrovnickému k příslušnému rozhodnutí.

Důvody:

Podle §u 1 čís. 5 ex. ř. tvoří jen ty smíry exekuční titul, jež byly uzavřeny o soukromoprávních nárocích hospodářského rázu před soudy civilními nebo trestními. V tomto případě nejedná se však o takovýto nárok, nýbrž o soudní opatření v osobním poměru mezi rodiči a dítětem, tedy o záležitost, pramenící v osobním právu rodinném, na niž se nehodí exekuce dle řádu exekučního, zejména též ne žádaná exekuce dle §u 354 ex. ř., jakž dokazuje právě tento případ, že dítě návštěvu, jež jest předmětem exekuce, odpírá přes to, že
matka mu ji nejen nezbraňuje, nýbrž dokonce sama dobrovolně — i bez exekuce — je k ní pohnouti se snaží, nýbrž možno vésti exekuci jen dle předpisů nesporného řízení ve smyslu §u 19 cis. pat. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák. A tu dlužno uvážiti toto: Dle předpisu §u 142 obč. zák. v novém znění jest při úpravě styku dětí s rodiči rozvedenými nebo rozloučenými dbáti vždy předem zájmu dětí, a to i tehdy, když rodiče se v této příčině dohodli. Pouhým opatrovnickým schválením dotyčného dohodnutí není péče soudu o jejich zájem skončena. Při změněných poměrech může soud bez ohledu na své dřívější nařízení nebo na dohodu rodičů učiniti nová opatření, která se mu jeví býti pro blaho dětí nejvhodnější, což může učiniti po případě i tak, že exekuční vymožení návštěv nepovolí, aniž by zatím dohodu, na níž se žádost zakládá, rušil. Rozhodovati o exekučním provedení opatření opatrovnického soudu po rozumu §u 142 obč. zák. nov. zn. byl však příslušným v první stolici okresní soud pro Dolní Nové město v Praze jakožto soud opatrovnický, a nikoliv zemský civilní soud v Praze a tudíž také ne vrchní zemský soud v Praze, který rozhodoval o rekursu do usnesení zemského civilního soudu v Praze. V řízení nesporném platí však zásada zkoumání příslušnosti z moci úřední (§ 2 čís. 1 nesp. pat.) bez obmezení co do podkladu i co do času, a soud není obmezen ve svém právu, vysloviti svou nepříslušnost, tím, že řízení bylo už zahájeno a jistého stupně došlo. Neboť platí tu zásada, že jakmile soud sezná svou nepříslušnost, musí — třeba bez návrhu — v kterémkoli období vysloviti svou nepříslušnost (§ 44 j. n.). Bylo proto k dovolacímu rekursu usnesení obou nižších stolic zrušiti a prvému soudu uložiti, by spisy postoupil okresnímu soudu pro Dolní Nové město v Praze jakožto soudu opatrovnickému k příslušnému jednání a rozhodnutí.

Citace:

Rozhodnutí č. 2238. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 196-197.