Čís. 2159.

Jest »změnou poměrů« (§ 936 obč. zák.), poklesla-li v mezičasí několikanásobně nákupní síla peněz. Lhostejno, že strany úmluvou vyloučily nárok ze zkrácení přes polovici pravé hodnoty.
(Rozh. ze dne 10. ledna 1923, Rv I 997 22.). Dne 29. září 1917 uzavřela žalovaná majitelka domu se žalobcem
smlouvu nájemní a zároveň úmluvu o budoucí smlouvě kupní, dle níž měla žalobci prodati svůj dům za 38 000 K s tím, že smlouva uzavřena bude nejdéle do dvou let po konečném návratu syna žalované, nebo, vrátil-li by se dříve, do dvou let po uzavření míru ve světové válce se strany rakouského státu. Ježto žalovaná zdráhala se uzavříti kupní smlouvu, domáhal se toho žalobce v roce 1921 žalobou, proti níž žalovaná mimo jiné namítla nemožnost plnění. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud uvedl v otázce, o niž tu jde, v důvodech: Odvolatel jest v omylu, domnívaje se, že jest dobou, rozhodnou pro posouzení, zda vzájemná plnění jsou si úměrná, doba úmluvy ze dne 29. září 1917. Odvolatel byl by v právu, kdyby tímto dnem se byla uzavřela hotová kupní smlouva. Jedná-li se však o ujednání o budoucí smlouvě, pak má právě dle doslovu a tendence §u 936 obč. zák úmluva taková pozbyti závaznosti, kdyby se poměry v mezidobí do té míry změnily, že by byl zmařen účel smlouvy. Účelem tím však bylo zciziti, pokud se týče úplatně nabýti věc trhovou, vyměniti tedy úměrná plnění. Nemůže býti pochyby o tom, že při ujednání o budoucí smlouvě strany vždy na sebe berou jisté risiko a že může ta neb ona strana utrpěti pak smlouvou hospodářskou ztrátu. O takovou, s risikem spojenou ztrátu tu však nejde, když ztráta ta dosahuje takové míry, na jakou strana pomýšleti ani nemohla, že to, čeho se ji dostane, přestane býti vůbec úměrnou úplatou, jako v tomto případě, kde by dostala žalovaná za věc v hodnotě 114 525 Kč sotva jednu třetinu. Tím, že se žalovaná v úmluvě vzdala námitky zkrácení přes polovici obecné ceny, nevzdala se práv, vyplývajících z ustanovení §u 936 obč. zák.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.

Důvody:

Dovolání uplatňuje jedině důvod §u 503 čís. 4 c. ř. s., odvolací soud posoudil však věc správně po stránce právní. Sporný poměr lze posuzovali jedině dle §u 936 obč. zák. Smlouva, sepsaná 29. září 1917, je nadepsána jako smlouva nájemní a zároveň úmluva o budoucí smlouvě; žalobce najal od žalované nemovitost, ve smlouvě popsanou, za určité nájemné, mimo to smluvily strany, že uzavřou budoucně kupní smlouvu vzhledem k téže nemovitostí za vytčených podmínek a ve smluvené době, jíž měl končiti se i poměr nájemní. Smlouvu tu lze vykládati
jedině v ten rozum, že strany sjednaly mezi sebou nájemní poměr na neurčitou dobu, a ujednaly zároveň, že žalovaný po uplynutí smluvené doby po určité události koupí od žalované najatou nemovitost za kupní cenu předem smluvenou. Smlouvou tou stal se žalobce pouze nájemcem nemovitosti, a vyhradil si právo nabýti vlastnictví najaté věci koupí, jež měla býti sjednána po určité době za podmínek předem umluvených. Nedošlo tedy mezi stranami v roce 1917 ke kupní smlouvě, ač strany již tehdy shodly se o podstatných jejich náležitostech, t. j. o předmětu koupě i o kupní ceně; strany sjednaly jedině úmluvu, vytčenou v §u 936 obč. zák. Rozhodnou je tu srovnalá vůle stran, jež spokojily se pro určitou dobu s poměrem nájemním, odloživše kupní smlouvu na dobu jen co do trvání nejistou. Nezáleží na tom, z jakého důvodu se tak stalo, zejména, zda stalo se tak na naléhání žalované strany. Podmínkou žalobního nároku je dle §u 936 obč. zák, že nezměnily se v mezičasí poměry tak, by zmařen byl účel smlouvy. Odvolací soud správně vyslovil, že změna ta nastala poklesem kupní síly peněz, a že 38 000 K v roce 1917 není co do kupní síly totéž jako 38 000 Kč v srpnu 1921, kdy byla žaloba podána. To vyplývá z odhadní ceny nemovitosti více než 114 000 Kč pro tutéž dobu. Ježto nebyl opak tvrzen, je nutno předpokládati, že kupní cena, smluvená v roce 1917, 38 000 Kč, odpovídala ceně nemovitosti v téže době. Poměr mezi kupní cenou a skutečnou cenou nemovitosti změnil se časem tak, že v době sporu cena tato převyšuje kupní cenu o dvojnásobnou částku. Nepoměr tento je příliš značným, než by se dalo souditi, že strany mohly jej předvídati, když přistoupily předběžným sjednáním kupní ceny na risiko, s nímž bylo nutno počítati za pravidelných poměru. Není proto odporu v důvodech rozsudku odvolacího soudu, jenž připouští sice zásadně možnost risika i hospodářské ztráty, ne však v míře tak značné, jak podmíněny byly mimořádným poklesem hodnoty peněz. Je proto souhlasiti s názorem odvolacího soudu, že sjednáním kupní smlouvy s ponecháním kupní ceny 38 000 K = 38 000 Kč zmařen by byl účel smlouvy, záležející v tom, by straně prodávající dostalo se kupní ceny, odpovídající hodnotě nemovitosti aspoň v té míře, jakou představovalo 38 000 K roku 1917. Žalobce by musil dokázati, že tehdejší hodnota nemovitosti byla aspoň přibližně v témže poměru ke kupní ceně 38 000 K, v jakém je dnešní hodnota ke kupní ceně 38 000 Kč, toho však netvrdil. Poukaz na zákonné předpisy, kladoucí staré K rak. na roven Kč, nemá pro tento spor významu, ježto nejde o peněžní pohledávku, splatnou ve staré měně. Nezáleží konečně na tom, že smlouvou z roku 1917 vzdaly se strany práva odporovati smlouvě pro zkrácení přes polovici ceny, ježto nebylo tvrzeno, že nepoměr ten byl mezi kupní cenou 38 000 K a skutečnou cenou nemovitosti v roce 1917. Vzdáním se uvedené námitky neprojevily strany úmyslu, vyloučiti i důsledky nepředvídané změny poměrů hospodářských. V dalším odkazuje se dovolatel na správné důvody napadeného rozsudku.

Citace:

Rozhodnutí č. 2159. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 60-62.