Čís. 2208.

Ustanovení §u 101 ex. ř. nelze použíti, je-li soud exekuční i soudem, exekuci povolujícím, i soudem knihovním.
(Rozh. ze dne 30. ledna 1923, R I 1486/22.).
Návrh vymáhajícího věřitele, by povolena byla vnucená správa na
nemovitost, za jejíhož vlastníka dlužník v době podání návrhu nebyl ještě zapsán, exekuční soud, jenž byl i soudem exekuci povolujícím i soudem knihovním, zamítl. Rekursní soud návrhu vyhověl a uložil prvému soudu, by podle §u 99 ex. ř. jmenoval vnuceného správce a ve správu ho uvedl, zároveň však, by jako soud knihovní poznámku zavedené vnucené správy sám od sebe nařídil, až vymáhající věřitel dle
§u 101 ex. ř. prokáže, že dlužník W. jest ve vložce čís. 52 pozemkové knihy pro D. jako vlastník zapsán s tím, že, neprokáže-li to vymáhající věřitel u soudu exekučního do 14 dnů od doručení usnesení, bude exekuční řízení zastaveno. Důvody: Ohledně vnucené správy nesdílí soud rekursní zamítavé stanovisko soudu exekučního a povolil exekuci, ovšem s příkazem vymáhajícímu věřiteli podle §§ 99, 101 ex. ř., aby do 14 dnů knihovní převod vlastnictví na Rudolfa W-a (dlužníka) prokázal, jinak že bude řízení zastaveno. Teprve v onom okamžiku prokázaného knihovního vlastnictví muže býti z úřední povinnosti nařízena poznámka vnucené správy, kdežto jmenování správce a uvedení jeho ve správu stane se neprodleně. Že totiž Rudolf W. dosud jako vlastník v knize pozemkové zapsán není, není důvodem pro zamítnutí návrhu, podle §u 98 ex. ř. podaného, poněvadž vzhledem k tomu, že Rudolf W. sám (ovšem
dosud bezvýsledně) o vklad vlastnictví žádal a odevzdací listina byla již vydána, lze za to míti, že navrhující věřitel v době 14denní průkaz o vtělení vlastnictví pro povinného soudu exekučnímu podati může.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.

Důvody:

Postup rekursního soudu není v tomto případě správným. Rekursní soud, jenž rozhodoval na místě okresního soudu v P., jenž jest nejen soudem exekuci povolujícím, nýbrž i soudem exekučním a soudem knihovním, měl zkoumati ihned bez dalšího šetření, zda jsou dány veškeré předpoklady pro povolení exekuce již v návrhu vymáhajícího věřitele, jehož obsah určuje § 54 ex. ř. a jenž jest jedině pro rozhodnutí směrodatným (§ 3, 55 ex. ř.). Shledav, že exekuce se navrhuje proti osobě, která není vlastníkem nemovitosti v exekuci vzaté, měl rozhodnouti ihned zamítavě o exekučním návrhu, nikoliv však s výhradou. Rekursní soud při svém rozhodnutí odvolával se sice na ustanovení §u 101 ex. ř., to však mylně, poněvadž tento předpis nezměnil všeobecně platných zásad exekučního řízení, vyjádřených v §u 3 a 55 ex. ř., že soud, exekuci povolující, a to bez ohledu na to, zda jest současně i soudem exekučním, rozhoduje ihned bez dalšího šetření o návrhu exekučním. § 101 ex. ř. má na mysli jenom případy, kdy soud exekuci povolující liší se od soudu exekuci vnucenou správou vykonávajícího a vyznačuje jenom úplnou samostatnost exekučního soudu při posuzování vykonatelnosti exekuce a nezávislosti jeho na rozhodnutí soudu exekuci vnucenou správou povolivšího. Ustanovení toto vyhovuje právě situaci, která může nastati u soudu exekučního, jemuž mohou po povolení této exekuce objeviti se překážky, které soudu exekuci povolujícímu známy nebyly. Pak teprve má exekuční soud postupovati podle §u 101 ex. ř. V tomto případě, kde soud exekuci povolující byl i soudem exekučním i knihovním, nebylo k tomuto postupu důvodu, nýbrž žádost vymáhajícího věřitele měla býti zamítnuta ihned.

Citace:

Rozhodnutí č. 2208. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 148-149.