Čís. 2166.

Byl-li kdo slyšen jako strana, ač měl býti slyšen jako svědek, není třeba vadu tu vytýkati dle §u 196 c. ř. s. Nápravy lze se domáhati po případě dovolacím důvodem čís. 2 §u 503 c. ř. s.
(Rozh. ze dne 16. ledna 1923, Rv I 683 22.). Rozhoduje o žalobcovu dovolání do srovnalých rozsudků nižších
soudů uvedl Nejvyšší soud mimo jiné v

důvodech:

Jde dále o to, zda a jakým důvodem dovolacím jest to, že syn žalobcův byl slyšen jako strana místo jako svědek. Odvolací soud myslí, že to je případ výtky dle §u 196 c. ř. s. Avšak výtka má místo jen proti porušení nějakého předpisu, upravujícího řízení, zejména formu procesních úkonů, kdežto jinak proti usnesením má místo rekurs, po případě (§ 462 odstavec druhý c. ř. s.) odvolání. Slyšení osoby jako strany nebo jak« svědka nařizuje se usnesením (§ 375, 277 c. ř. s.) a je proti takovému usnesení samostatný opravný prostředek (rekurs) vyloučen (§ 271, odstavec prvý a § 277 odstavec čtvrtý c. ř. s.), může tedy uplatňována býti vada jeho teprv odvoláním (§ 462, odstavec druhý c. ř. s.) a to jako nedostatek řízení zbraňující řádnému probrání a řešení rozepře (§ 496 čís. 2 c. ř. s.) a následkem toho tvoří vada taková i dovolací důvod řízení (§ 503 čís. 2 c. ř. s.) ovšem vždy předpokládaje, že je podstatná, t. j. že zabránila neb aspoň způsobilá byla zabrániti řádnému probrání a rozsouzení věci. Avšak v tomto případě nelze říci, že tu tento předpoklad jest. Žalobcův syn byl slyšen, jeho výpověď nižší stolice v úvahu vzaly, avšak nevěřily jí, a je patrno proč, proto, že je synem žalobce a na věci zúčastněn a že, jak prvá stolice praví, už nepřísežná výpověď žalovaného zdála se jí věrohodnější než výpověď žalobcova, jež se s výpovědí jeho syna v podstatě shodovala. Není zřejmo, že a proč by nižší stolice věřily více výpovědí žalobcova syna, kdyby ji učinil jek svědek, než když ji učinil jako strana, když i pak by všecky důvody její nevěrojatnosti, záležející v poměru jeho k žalobci а k věci samé,
trvaly. To zejména plyne z hodnocení odvolacího soudu, jež pro dovolací soud jest nerozhodným. Praviť odvolací soud, že správně měl žalobcův syn slyšen býti jako svědek, ale provádí pak, že všechny výtky a námitky, které žalobce před výpovědí žalovaného, na níž rozhodná zjištěni prvého soudce založena jsou, v odvolání uplatňoval, nemohou podvrátiti její význam, a že není důvodu pochybovati o spolehlivosti zjištění prvého soudce. Jako to nižším stolicím nebránilo, aby nevěřily výpovědi žalobce, třeba je stranou, tak jim to také nebránilo, aby byly nevěřily výpovědi žalobcova syna, třeba byl slyšen jako strana, místo jako svědek: důvody nevěření byly tedy jiné, než to, v jaké procesní funkci byl vyslýchán, ale ty by se nezměnily, i kdyby se procesní postavení jeho změnilo.

Citace:

Rozhodnutí č. 2166. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 75-76.