Čís. 2556.

Fakturové sudiště (§ 88 odstavec druhý, j. n.). Nájemce dvoru není obchodníkem.
(Rozh. ze dne 25. dubna 1923, R I 333/23.)
Žalobce, obchodník hospodářskými stroji, prodal žalovanému, nájemci dvora, odstředivku a opřel místní příslušnost pro žalobu o zaplacení kupní ceny o § 88, odstavec druhý, j. n. Námitku místní nepříslušnosti soud prvé stolice v rozsudku zamítl, maje za to, že žalovaný jest obchodníkem, koupiv odstředivku, by jí používal ku spracování mléka a je dále prodával. Odvolací soud vyhověl námitce místní nepříslušnosti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Sudiště dle §u 88, odstavec druhý, j. n. předpokládá, že obě strany patří k osobám, provozujícím obchodní živnost. Žalovaný jest dle tvrzení žaloby nájemcem dvora a nelze ho tudíž zařaditi mezi osoby, provozující obchodní živnost, neboť živí se jako pachtýř dvora prvotní výrobou, obhospodařováním pozemků a chovem dobytka. Není obchodníkem ve smyslu čl. 271 až 273 obch. zák., neboť neprovozuje obchodu zbožím, ani výrobky. Žalobce netvrdil ani v žalobě ani při ústním jednání, že žalovaný kupuje věci movité, by je dále prodal buď ve stavu původním nebo zpracovaném. Nákup odstředivky byl by pomocným obchodem ve smyslu čl. 273 obch. zák., kdyby žalovaný nákup odstředivky provedl jako nákup stroje, jehož by potřeboval ve své obchodní živnosti. Předpokladem by bylo tedy, by žalovaný byl obchodníkem, jímž však jako pachtýř polního hospodářství není. I posudek nejvyššího soudu vídeňského ze dne 22. ledna 1898, pres. č. 14, na nějž se žalobce odvolává, mluví pouze o obchodnících a obchodních živnostnících, u nichž provozování obchodu jest výronem práva, živnostenským výrobcům příslušejícího, totiž práva obchodovati se svými výrobky a zbožím, anebo s předměty a zbožím, které jsou ve spojitosti s provozováním obchodní živnosti, pří čemž je lhostejno, zda ony předměty a ono zboží sami vyrábějí, zpracují, či jeho odbyt opatřují. Ve všech těchto případech se předpokládá, by strana obchodní živnost provozovala, čehož u pachtýře polního hospodářství není, a žalobce jejž v tom směru jedině stíhá průvodní břemeno, ani netvrdil, tím méně dokázal, že žalovaný v tomto smyslu jest obchodně činným. I když nájemce dvora kupuje dobytek, činí tak pravidelně, by ho upotřebil při svém polním hospodářství, by jím oral, by upotřebil jeho hnoje, by použil mléka a mláďat, jež mu dobytek poskytne, ale nikoli, aby dobytek ten dále prodal. Pakli by výjimkou hospodář s úmyslem tím dobytek koupil, bylo by nutno, by žalobce úmysl ten tvrdil a dokázal. Byť i hospodář neupotřebil veškerého mléka, jež mu dobytek skýtá, pro sebe, svou rodinu a čeleď, nýbrž je i dále prodal, prodává tím výrobek, jejž mu poskytuje prvotní výroba, a nelze říci, že prodává věc, kterou koupil, aby ji zpracoval a dále prodal; neníť přece mléko, nejsouť telata, hříbata, jehňata atd. nějakým tovarem nájemce dvora, nýbrž jsou to plody, jež skýtá polní hospodářství a nespadají pod pojem zboží. Při tom jest lhostejno a nepřichází v úvahu, zda se vyměřuje nájemci dvora výdělková daň jako obchodníku, nebo živnostníku, neboť předpisy o ukládání daní nejsou pro posuzování otázky, zda strana patří mezi osoby, obchodní živnost provozující, čili nic, rozhodnými a směrodatnými. Vzhledem k nedostatku vlastnosti obchodního živnostníka na straně žalovaného, jest vyloučeno použití sudiště dle §u 88 odstavec druhý j. n. na obě strany a nebylo proto nutno dále uvažovati, zda žalobce sám jest osobou, obchodní živnost provozující, čili nic.

Citace:

Rozhodnutí č. 2556. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 732-733.