Čís. 2145.

Přípustnost preklusivní prorogate na prospěch řádného soudu ve mzdovém sporu, pro nějž byl v tarifní smlouvě stanoven soud rozhodčí.
Vliv poklesu cizozemské měny, byla-li stanovena pro cizozemské dělníky pracující v tuzemsku mzda v Kč a vyplácena v určité relaci cizí měny ku Kč. Pro posuzování přiměřenosti mzdy jest lhostejno, že dělník bydlí v cizozemsku.
(Rozh. ze dne 9. ledna 1923, R I 1460/22.).
Do továrny žalované firmy na saském pomezí docházelo též dělnictvo ze Saska, jež si vymínilo v listopadu 1919 placení mzdy nikoliv v Kč, v nichž se mzda vyplácela ostatním dělníkům, nýbrž v markách a to v poměru 1 Kč 85 pf. Když v roce 1921 počala marka překotně klesati, domáhal se žalobce, jeden ze saských dělníku, placení mzdy v Kč. Zaměstnavatel žádosti nevyhověl, žalobce setrval však v práci a žaloval o zaplacení mzdy v Kč. Mezi svazem zaměstnavatelů a organisací dělníku, k nimž náležely i sporující se strany, byla uzavřena tarifní smlouva, dle jejíhož čl. 16 měly být i všechny mzdové spory právoplatně rozhodnuty rozhodčí komisí. Žalobě o zaplacení mzdy v Kč procesní soud prvé stolice vyhověl. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, ji znovu projednal a rozhodl, a uvedl v podstatě v důvodech: Pokud jde o přípustnost pořadu práva, k niž dlužno z úřední povinnosti přihlédnouti, jest míti za to, že jest pořad práva přípustným. Smlouva, jíž pro spory byla umluvena rozhodčí komise, není veřejnoprávní normou, zbraňující přístup k soudu, nýbrž soukromou úmluvou, od níž strany mohou kdykoliv odstoupiti. To stalo se i v tomto případě. Žalobce tím, že podal žalobu, prohlásil výslovné, žalovaný pak, pustiv se do jednání o žalobě, dal mlčky na jevo, že od úmluvy o rozhodčí komisi upouštějí (§ 104, odstavec třetí j. n.). Ve věci samé dlužno přihlédnouti k tomu, že smlouva námezdní, o niž tu jde, byla kdykoliv kteroukoli stranou rozvazatelna. Zde nastalo částečně rozvázáni smlouvy co do mzdy. V dalším setrvání žalobce v práci a v souhlasu žalované k tomu jest spatřovati pokračování ve služebním poměru, při čemž však nebyla odměna umluvena. Jest proto dle §u 1152 obč. zák. stanoviti odměnu přiměřenou a tu bude dlužno přihlédnouti k poměrům v Sasku, kde žije se podstatně laciněji nežli v tuzemsku.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a vrátil věc odvolacímu soudu, by, nepřihlížeje k důvodům, pro které rozsudek prvého soudce zrušil, po případném dalším jednání znova rozhodl.

Důvody:

Co se týče otázky nepřípustnosti pořadu práva, k níž v každém období sporu z povinnosti úřední přihlížeti dlužno, souhlasí Nejvyšší soud se soudem odvolacím, že věc na řádný pořad práva patří, protože dlužno za to míti, že strany tím, že žalobce žalobu u řádného soudu podal, a žalovaná do sporu se pustila, aniž by námitku nepříslušnosti jeho vznesla, od smlouvy rozhodčí v tarifní smlouvě obsažené, mlčky upustily (§ 104 odstavec třetí j. n.). Ve věci samé však je rozhodnutí odvolacího soudu právně mylné, dovozuje-li, že tím, že dělníci — mezi nimi též žalobce, odepřeli mzdu v tarifní smlouvě, pokud se týče v úmluvě ze dne 6. května 1920 v Kč stanovenou přijímati v markách v pevném kursu 1 Kč = 85 pf., došlo ke zrušení pracovní smlouvy, co se týče výše mzdy, a že tedy dlužno vyšetřiti, jaká mzda je přiměřená (§ 1152 n. zn. obč. zák.). Neboť smlouvy jest dle §u 914 n. zn. obč. zák vykládati dle úmyslu stran a rozuměti jim tak, jak to obvyklosti poctivého obchodu odpovídá. Tu však nemůže býti nejmenší pochybnosti, že usjednotily-li se strany v době, kdy marka měla ještě kurs vůči koruně příznivý a jakž takž pevný, na tom, aby mzda, vyjednaná v Kč, vyplácena byla v M. v pevné relaci 1 K 85 pf., mělo tím jen vyvarováno býti neustálému přepočítávání podle stále, avšak bez značného rozdílu se měnícího kursu, neměla tím však žádná strana býti zkrácena a nebyla tedy na tuto pevnou relaci vázána, jakmile kursovní rozdíl vykazovati začal číslici tak značnou, že hodnota mzdy v relaci té vyplácené nerovnala se v podstatě více mzdě v Kč vyjednané. Kdyby byla začala marka enormně stoupat a koruna enormně klesat, zajisté by žalovaná firma sama se byla postavila na toto stanovisko. Za dané situace, kdy tomu je naopak, dlužno uvážiti, že dělníci, kteří dostávají mzdu v řečené relaci, byli by nekonečně na tom hůře, než dělníci, kteří ji dostávají v Kč, ač obě skupiny konají práci stejnou: podnikatel tedy by se na úkor skupiny prvé hospodářsky neomluvitelně obohacoval, což nelze srovnati ani s úmyslem stran ani s poctivostí právního obchodu. Ale nedosti na tom. Pevná relace 1 Kč 85 pf. byla vlastně za situace tehdáž dané výhodou pro dělníky a nemůže se tedy převrátiti na jejich újmu, neboť to by ještě více úmyslu stran a poctivosti právního obchodu odporovalo. Jak žalovaná firma sama líčí, stala se úmluva o relaci 1 Kč 85 pf. začátkem listopadu 1919, kdy byl kurs 1 K 70 pf., a stala se jen na nátlak dělnictva a hrozbu výpovědí,
nemůže tedy žalovaná nyní využívati jí na svůj prospěch, k němuž přece nikdy nečelila. Jestliže však značnou a dle daných poměrů trvalou změnou kursu sešlo s relace 1 Kč — 85 pf., která byla míněna jen jako opatření dočasné, pokud tehdejší poměr kursovní v podstatě potrvá, nesešlo tím nikterak ještě se mzdových sazeb ve smlouvě tarifní, pokud se týče v úmluvě ze dne 6. května 1920 v Kč stanovených, tyto zůstaly a následek sejití s umluvené pevné relace je jen ten, že se mzda, dokud se strany nedohodnou na relací jiné, nynějšímu kursu přiměřené, musí vypláceti plným obnosem sazby v Kč anebo sice v markách, ale dle běžného, pořád se měnícího kursu. V tom tedy odvolací soud zásadně chybuje, že onu pevnou relaci stotožnil se mzdovou sazbou, a od- padnutí oné má i za odpadnutí této, což je mylné, rozšiřujíc účinek mnohem dále, než kam sahá příčina. Relace 1 Kč — 85 pf. byla jen formulkou pro přepočítání mzdové sazby, v Kč vyjádřené, nikoli ale mzdovou sazbou samou, vždyť udává jen, za kolik se má jednotka čítat, nikoli ale, kolik jednotek dělník obdržeti má. Ale i kdyby, ač to připustiti nelze, za to se míti musilo, že i se sazby sešlo a že tedy vyšetřiti jest mzdu přiměřenou, jest odvolací soud opět na omylu, maje za to, že se tu musí přihlížeti k tomu, že žalobce bydlí v Sasku a přiměřenost že se musí posuzovati dle tamních drahotních poměrů, neboť § 1152 obč. zák. pod přiměřeností mzdy myslí přiměřenost její ku práci, jak z předchozího §u 1151 zřetelně plyne, myslí tedy měřítko objektivní, věcné, a odhlíží naprosto ode všech poměrů osobních, momentů subjektivních, jež jsou u každého dělníka jiné. Takto však dojde se, jak již prvý soudce správně usoudil, opět k sazbám tarifním, neboť, jsou-li přiměřeny pro dělníky bydlící v Čechách, jsou přiměřeny i pro
žalobce bydlícího sice přes hranici v Sasku, ale pracujícího v témž závodě jako oni.

Citace:

Rozhodnutí č. 2145. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 31-33.