Čís. 2151.

»Zemskou mincí« (§ 37 směn. ř.) jest rozuměti minci platnou v splništi, nikoliv v bydlišti směnečného dlužníka.
(Rozh. ze dne 9. ledna 1923, Rv I 799/22.).
Dne 2. září 1918 zavázal se žalovaný jako přijatel směnek zaplatiti za tři měsíce v S., tehdy v Sedmihradsku, nyní v Rumunsku, 40 000 K. Po státním převratu usadil se žalovaný v tuzemsku. K žalobě majitele směnky vydal tuzemský soud směnečný platební příkaz na 40 000 Kč. V námitkách uplatňoval žalovaný mimo jiné, že směnečný peníz nelze požadovati v Kč. Procesní soud prvé stolice námitkám vyhověl a platební příkaz zrušil, odvolací soud rozsudek potvrdil.
Důvody: Prvý soud učinil rozhodnutí věci právem závislým na rozluštění otázky měny, a posoudil ji správně. Jelikož valuta směnková byla dle obsahu zažalovaných směnek splatna v S., bylo toto místo dle čl. 4 směn. ř. splništěm. Dle toho však nebyla žalobkyně oprávněna, požadovati zapravení směnečných částek ve měně československé, poněvadž částky ty zněly na starou rakouskou měnu a ustanovení §u 6 zákona ze dne 10. dubna 1919 čís. 187 sb. z. a n. zde nemá platnosti, poněvadž pohledávka nebyla splatna v oblasti republiky Československé. Tvrzení obsažené ve spise odvolacím, že po zániku rakousko-uherského mocnářství dle úmyslu stran mělo bydliště žalovaného přijití v úvahu jakožto místo placení, postrádá jakéhokoliv podkladu. Ježto žalobkyně žádala zaplacení 40 000 K v takové valutě, na kterou dle obsahu směnek neměla práva, prvý soud právem zrušil směnečný příkaz platební, jenž dle stavu věci hledě k ustanovení §u 557 c. ř. s. vůbec neměl býti vydán. Doplniti řízení k cíli zjištění rozdílu mezi starou měnou rak.-uherskou a měnou rumunskou, není příčiny, zejména, když v žalobě směnečné takové žádání nebylo činěno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.

Důvody:

Tvrzení, že úmysl stran směřoval k tomu, by se zažalované směnky staly splatnými v území, jež bylo v době vydání směnek pro obě strany tuzemskem, a nikoli v Rumunsku, muže býti správné. Avšak z tohoto úmyslu stran nelze ještě dovozovati, že by byl žalovaný nyní, za změněných poměrů státoprávních, povinen, zaplatiti směnky ve měně československé. Ani z ustanovení čl. 37 směn. ř. nemůže dovolatelka pro tento svůj názor ničeho dovozovati, neboť pod slovy »zemská mince« sluší rozuměti minci platnou ve splništi, jak z celého znění tohoto článku vyplývá, nikoli v bydlišti směnečného dlužníka, je-li toto od splniště rozdílné. Právě z tohoto ustanovení plyne opak stanoviska dovolatelky, že totiž, není-li druh mincí, na které směnka zní, ve splništi v oběhu, určuje se valuta směnečného dluhu splništěm. Směnky byly splatny dne 2. prosince 1918 v S., jež náleží nyní ke království Rumunskému. Pro otázku, v jaké měně a jakým obnosem má býti tento směnečný dluh placen a pro vztah bývalých rakousko-uherských korun ke měně tohoto státu, mohou býti rozhodny jen valutové předpisy tohoto státu. Měna československá zde nepřichází v úvahu a povinnost žalovaného k placení dluhu ve měně československé nelze dovoditi ani z té okolnosti, že v době splatnosti směnek byly nekolkované rak.-uherské koruny v Československu v oběhu v téže hodnotě jako později zavedené koruny československé, poněvadž parita obou byla ustanovením §u 6 zákona ze dne 10. dubna 1919 čís. 187 sb. z. a n. uznána jen pro závazky splatné v oblasti Československého státu. Poněvadž dovolatelka trvá v dovolání na tom, aby byl platební rozkaz, znějící na 40 000 Kč, zachován v celém obsahu aneb aspoň obnosem, který se rovnal hodnotě 40 000 K v době splatnosti v Československu, což jest totožné, nebylo dovolání uznáno důvodným a nebylo mu vyhověno.

Citace:

Rozhodnutí č. 2151. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 45-47.