Čís. 2719.

Žaloba o určení, že zatížení žalobce v obchodních knihách žalovaného stalo se neprávem, jest žalobou o určení právního poměru (§ 228 c. ř. s.), a nikoli žalobou o určení pouhé skutečnosti a jest při žalobě opodstatněn i právní zájem na brzkém určení. Současná další žalobní žádost, by žalovaný provedl ve svých obchodních knihách odtížení žalobce, jest žádostí o plnění, jíž nelze vytýkati nepřesnost a neurčitost.
(Rozh. ze dne 13. června 1923, Rv I 133/23.) Žalobu firmy A. na filiálku banky W.: »že obtížení žalobkyně na kontu žalované není po právu, že žalovaná jest povinna to uznati a provésti odtížení«, oba nižší soudy zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Pokud se týče právní povahy žaloby, zdá se, že si ani sám odvolatel není dobře toho vědom, o jakou žalobu jde, neboť by jinak nemohl v odvolání tvrditi jednou, že jde o zápornou žalobu určovací, spojenou se žalobou o plnění, a po druhé zase, že mu za daných poměrů není možno, podati čistou žalobu o plnění. Obě žaloby se navzájem vylučují, neboť, mohlo-li bytí žalováno hned o plnění, jest určovací žaloba pro nedostatek právního zájmu, který je podmínkou žaloby určovací, nepřípustná. Dle pravdy je žaloba tato tak, jak zní, jak žalobou určovací, tak žalobou o plnění, obě tyto žaloby však, jak právě naznačeno, nemohou dobře vedle sebe obstáti. Ve směru prvém má odvolací soud na rozdíl od soudu prvé stolice za to, že odvolateli právní zájem na určení právního poměru mezi ním a odpůrcem upříti nelze, poněvadž dle celého stavu věci, pokud je nesporným, je mezi knihováním obou stran nesouhlas potud, že každá z nich vede pohledávku, kterou odvolatel odpůrci dluhuje, v jiné měně a takovýto nesouhlas opravňuje zajisté odvolatele, jenž jako dlužník odpůrce o plnění žalovati nemůže, by vystoupil žalobou určovací, nikoli ovšem z důvodu, v odvolání uvedeného, že nemůže sestaviti řádně rozvahu, ovšem ale proto, že má samozřejmě zájem na tom, aby měl jistotu, co vlastně dluhuje. V tom sluší tedy dáti odvolateli za pravdu. Přes to však nelze říci, že by rozhodnutí, jež soud prvé stolice o žalobě určovací učinil, bylo s hlediska práva nesprávné. Předmětem určovací žaloby může býti pouze zjištění, zda trvá nebo zanikl jistý právní poměr nebo právo, kdežto zjišťování skutečností předmět žaloby určovací z pravidla tvořiti nemůže; výjimku z toho připouští zákon v případě, že jde o určení, zda listina nějaká je pravou či nepravou (§ 228 c. ř. s.). Z toho plyne, že ani soudním výrokem nemohou býti zjišťovány skutečnosti, nýbrž jen právní vztahy, které těmito skutečnostmi byly mezi stranami utvořeny, a nároky z toho vzcházející. V případě tomto domáhá se odvolatel v prvé řadě zjištění, že zatížení jeho účtu odpůrcem za směnku, znějící na 5892·65 Frcs. a za úroky ve výši 2655·12 Frcs se stalo neprávem, a jde mu tedy v podstatě, jak to ostatně i sám v žalobě výslovně uvádí, o zjištění skutečnosti a nikoli o zjištění právního poměru nebo práva. Na věci nemění ničeho ani okolnost, že žádání žalobní obsahuje dodatek, že zatížení odvolatele ve francích se stalo neprávem, ani to, že ze skutkových okolností, za jichž zjištění se žádá, ve spojení s dějem, jak jej vyličuje odvolatel, může býti odvozováno právo nebo právní poměr, neboť právní poměr nebo právo, jež určeny býti mají, musí býti v žalobním žádání přesně a jasně vymezeny (§ 226 c. ř. s.) a uvedený dodatek není proto způsobilý, by z této žaloby učinil žalobu určovací ve smyslu ustanovení §u 228 c. ř. s. Žádání takové by musilo míti jiné znění, než jaké ve skutečnosti má, a je proto žaloba po této stránce pochybena. Proto i když nelze souhlasiti s důvody, které soud prvé stolice pro zamítnutí žaloby určovací uvádí, možno přece se zamítnutím tím s hlediska právního jen souhlasiti. Napadený rozsudek může však před zákonem zcela dobře obstáti, i pokud jde o zamítnutí druhé části žádosti žalobní, kterou se odvolatel domáhá toho, že je odpůrce povinen, uznati, že zatížení jeho účtu se stalo neprávem, a provésti odepsání účtu, neboť nesmí se přehlédnouti, že žalobní žádání, neuvádějíc blíže, jakým způsobem odepsání to provedeno bytí má, je po této stránce v rozporu s předpisem §u 226 c. ř. s. příliš neurčité, by mohlo tvořiti základ pro povolení exekuce, a nelze mu proto pro jeho neurčitost vyhověti. Tato neurčitost žalobního žádání vysvítá nejlépe i z obsahu samého odvolání, kde odvolatel poukazuje k tomu, že odpůrci nikterak nepředpisuje, jak má odepsání účtu provésti, nýbrž, že mu provedení to přenechává, neboť žalobce, jenž se domáhá splnění svého nároku, musí také přesně a určitě udati, jak si plnění to představuje a jak je žalovaný provésti má.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Opodstatněn jest dovolací důvod §u 503 čís. 4 c. ř. s. Z předložené korespondence jde nade vši pochybu na jevo, že je mezi stranami sporno, zda žalované přísluší proti žalobci pohledávka 5892 frcs 65 ct a 2655 frcs 12 ct, kterou ho dle dopisů ze dne 13. prosince 1920 a ze dne 2. května 1921 zatížila, připsavši mu tyto částky ve svých knihách k tíži. Toto zatížení jest jako zápis, samo o sobě, zajisté skutečností, a proto nebylo by tu podmínek §u 228 c. ř. s., kdyby se žalobce domáhal pouhého zjištění, že se zatížení stalo či nestalo, poněvadž by tím měla býti zjištěna jen skutečnost, čehož § 228 c. ř. s. nepřipouští. Ale žalobce se toho nedomáhá; žádáť, aby bylo zjištěno, že se zmíněné zatížení stalo neprávem. Nelze rozumně pochybovati o tom, že tvrzení, že se zatížení stalo neprávem, zahrnuje v sobě též tvrzení, že pohledávka, kterou žalobce byl zatížen, není po právu; že tedy žalobce, navrhuje zjištění, že se zatížení stalo neprávem, navrhuje zároveň zjištění, že příslušná pohledávka není po právu, a že kdyby bylo vysloveno, že se zatížení stalo neprávem, bylo by tím spolu vysloveno, že pohledávka po právu není, neboli, že žalované nepřísluší. Otázka, zda někomu přísluší nějaká pohledávka, není však otázkou skutkovou, nýbrž otázkou právní, a, žádáno-li, by bylo zjištěno, že někomu nepřísluší určitá pohledávka, domáháno se zjištění, že právní poměr (právo), jsoucí podkladem pohledávky, neexistuje, nikoli zjištění skutečností. Že žalobce v žalobě uvedl, že má právní zájem na tom, aby byla ihned zjištěna »skutečnost«, zda žalované dluhuje 6096 K 34 h, jež v roce 1914 od ní obdržel, či 8908 frcs 97 ct, které žalovaná nyní požaduje, — nelze proti němu využiti, poněvadž jest zřejmo, že se otázka, zda žalobce něco dluhuje, netýká žádné skutečnosti, nýbrž jest povahy právní. Právní zájem žalobce na bezodkladném zjištění odvolací soud uznal, a žalovaná v dovolací odpovědi ani nepopírá správnost příslušného názoru, pročež lze v tom směru poukázati k důvodům odvolacího rozsudku. Neobstojí tudíž názor nižších soudů, že, pokud jde o první část žalobního žádání, není tu podmínek §u 228 c. ř. s. Pokud žalobce dále žádá, by bylo uznáno, že jest žalovaná povinna uznati to, t. j. uznati, že se zatížení stalo neprávem, jde o pouhou bezvýznamnou a zbytečnou frási, nikoliv o zvláštní žádání o plnění. Návrhem na plnění jest ovšem další návrh, aby bylo uznáno, že jest žalovaná povinna provésti odtížení. Lze připustiti, že zápisy v obchodních knihách žalované jsou vnitřní její záležitostí, do níž třetím osobám ničeho není; — že zápisy ty samy o sobě ještě nezakládají práv a závazku; — a že nelze žalované předepisovati způsob těchto zápisů. Avšak pokud žalobce žádá, by žalovaná provedla odtížení, žádá více, než pouhý zápis v knihách. Žalovaná odvodila z příslušného zápisu (zatíženi žalobce) důsledky, oznámivši žalobci provedené zatížení s vyzváním, aby v určité lhůtě buďto sám opatřil dlužné franky nebo dal jí k disposici koruny československé k zakoupení franků, a takto vyrovnal frankové kontu, t. j. zapravil tvrzenou pohledávku. Kdyby však bylo zjištěno, že se zatížení stalo neprávem; — pohledávka žalované tedy není po právu; — a vyzvání, by žalobce zapravil pohledávku, nebylo odůvodněno; — byl by žalobce oprávněn žádati, by žalovaná týmž způsobem, jakým dala na jevo, že činí proti němu z knihovního zápisu (zatížení) nárok na zaplacení, také zase projevila, že nárok není po právu, že se neoprávněný zápis zrušuje, ježto musí žalobci jako obchodníku záležeti na tom, aby měl listinný doklad o tom, že oznámené mu zatížení již netrvá. Druhá část žalobního návrhu jest tudíž pouhým důsledkem prvé části, - s kterou stojí a padá. O tom, jak provede odtížení, t. j. oznámení o zrušení zatížení, nebude žalovaná zajisté na rozpacích, neboť v bankovním styku jest v tom směru určitá forma obvyklá, a proto nelze druhé části žalobního návrhu vytýkati neurčitost, která by překážela případné exekuci, nehledíc ani k tomu, že nelze předpokládati, že by žalovaná banka, kdyby bylo uznáno dle žaloby, nechala dojíti k exekuci. Neprávem proto potvrdil odvolací soud rozsudek prvého soudu, jímž byla žaloba z formálních důvodů zamítnuta, a dovolání jest odůvodněno. Ježto však nižší soudy se svého stanoviska nezkoumaly věcnou oprávněnost žalobního návrhu, nezbylo, než zrušiti napadený rozsudek, a, ježto jest patrně třeba jednání v první stolici, by se věc stala zralou k rozhodnutí, též rozsudek prvého soudu a vrátiti tomu věc k projednání a rozsouzení (§§ 510, 503 čís. 2, 496, 513 c. ř. s.).

Citace:

Rozhodnutí č. 2719. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 1047-1050.