Čís. 2691.

Dovolací soud může sám dle kursovních záznamů určití, jakou hodnotu v čase rozhodnutí odvolacího soudu měla pohledávka, vyjádřená v cizí měně.
Převod kupecké poukázky rubopisem k inkasu jest posuzovati jako smlouvu zmocňovací.
(Rozh. ze dne 5. června 1923, Rv I 94/23.)
Žalovaný odevzdal dne 24. července 1914 žalující spořitelně k inkasu kupeckou poukázku (směnku — rimesu na viděnou v Nancy) na 322.57 francouzských franků, za niž mu spořitelna připsala k dobru 309 Kč 59 h. Žalující odeslala směnku k inkasu bankovní a směnárenské společnosti M. ve Vídni, jež vyúčtovala žalobkyni 322.27 fr. Dne 18. prosince 1920 vrátila společnost M. rimesu žalující spořitelně, ježto zůstala nezaplacenou a sdělila jí vyúčtování 453.82 franků, jimiž žalující spořitelnu obtížila. Zprávu tuto zaslala spořitelna dne 23. prosince 1920 žalovanému se sdělením, že ho obtížila 453 82 franky. Žalovaný ničeho proti tomu nenamítal, aniž se ohradil proti výpisu z účtu ze dne 23. února 1921. Žalobě o zaplacení 491 franků, obmezených na 416.74 franků procesní soud prvé stolice vyhověl, odvolací soud přiznal žalobkyni pouze 6 franků v podstatě z těchto důvodů: Právní poměr, o nějž tu jde, jest posuzovati dle předpisů o smlouvě zmocňovací a žalovaný jest povinen nahraditi dle §u 1014 obč. zák. ža lobkyni pouze nutné a užitečné výdaje spojené s obstaráním inkasa poukázky. Žalobkyně však nemá vůči bankovní společnosti M. jiné povinnosti, nežli zaplatiti jí 6 franků výloh a nemůže se proto ničeho více domáhati na žalovaném.
Nejvyšší soud 1. odmítl dovolání žalovaného a 2. nevyhovel dovolání žalobkyně.
Důvody:
Žalovaný napadá rozsudek odvolacího soudu co do částky 6 franků, k jejímuž zaplacení byl v první a druhé stolici odsouzen. Původně jednotný žalobní nárok rozštěpil se v dovolacím řízení na dva nároky, totiž na přiznaný nárok 6 franků a zamítnutý nárok 410.74 franků. Ohledně onoho jsou tu srovnalá rozhodnutí nižších soudů o nároku, který vzhledem ke kursu francouzských franků ani při podání žaloby, ani v době, kdy rozsudek v prvé a druhé stolici byl vynesen, nepřevyšoval 1000 Kč, ba nedosahoval ani 100 Kč. Dovolání žalovaného jest tudíž dle druhého a třetího odstavce §u 502 c. ř. s. nepřípustné a bylo proto odmítnuto, což se mělo státi již v nižších stolicích (§ 507 c. ř. s.). Žalobkyně v dovolací odpovědi nevytýkala nepřípustnosti dovolání žalovaného, nýbrž vyvracela je věcně; dovolací odpovědi nebylo tedy třeba k účelnému hájení práv žalobkyně (§ 41 c. ř. s., § 507 с. ř. s.) a proto nebylo lze, přisouditi žalobkyni útraty, účtované v dovolací odpovědi. Žalobkyně uplatňuje dovolací důvody §u 503 č. 4 a 2 c. ř. s., než neprávem. Dovolací soud sdílí názor soudu odvolacího, že právní poměr mezi stranami jest posuzovati dle předpisů o zmocnění. Lze připustiti, že při eskomptu směnky, kupecké poukázky, šeku atd. může jíti o kup pohledávky (cesi), ale v tomto případě má se věc vzhledem k zjištěním nižších soudů jinak. Žalovaný odevzdal žalobkyni spornou poukázku k inkasu, t. j. přikázal jí a zmocnil ji, by za něho a pro něho vybrala poukázanou sumu od poukázaného (mandát k inkasu). Na tom nemění ničeho okolnost, že převedl poukázku rubopisem na žalobkyni. Tím byla pohledávka z poukázky způsobem, obvyklým při takovémto mandátu, sice formálně k vůli legitimaci žalobkyně na ni převedena, ale ve vnitřním poměru byla žalobkyně pouhým zástupcem, zmocněncem žalovaného, jemuž zůstala zachována práva z papíru, podobně jako při prokura-indosamentu na směnce (čl. 17 sm. ř.). Rovněž nevadí, že žalobkyně připsala žalovanému k dobru poukázanou sumu, neboť tím ho pouze založila penízem, jejž měla teprve vybrati. Platí tu tedy předpisy §§ 1002 a násl. obč. zák. o zmocnění. Otázkou, zda byla žalobkyně dle §u 1010 obč. zák. oprávněna, pověřiti provedením úkonu jí přikázaného někoho jiného (bankovní a směnárenskou akciovou společnost M. ve Vídni) netřeba se zabývati, poněvadž v té příčině nebylo ve sporu nic namítáno. Ale tolik jest jisto, že M. byl také zase jen zmocněncem k vybrání poukázané sumy (submandatářem). Dle §u 1014 obč. zák. jest zmocněnec ovšem oprávněn žádati, by mu zmocnitel nahradil vše, co nutně neb užitečně vynaložil, obstarávaje úkon vznesený. Dle zjištění nižších soudů vzešly však M-ovi — submandatáři — jen hotové výlohy 6 franků; jen tyto mohl žádati od svého zmocnitele — žalující spořitelny — a kromě toho zrušiti dobropis 309 K 59 h z roku 1914 tím způ sobem, že zatížil žalobkyni stejným korunovým penízem po případě s příslušnými úroky. Více, zejména francouzské franky — kromě oněch 6 fr. — nemohl M. požadovati na žalobkyni a nebyla tato povinna dáti M-ovi. Zaplatila-li tedy více, pokud se týče dala-li se zatížiti vyšší částkou frankovou, učinila tak na svůj vrub, nebyl to náklad nutný a užitečný, a nemůže žádati jeho náhrady od svého zmocnitele — žalovaného. V tom, že žalovaný ihned písemně se neohradil proti dopisu ze dne 23. prosince 1920 a proti výpisu z účtu ze dne 23. února 1921, nelze spatřovati uznání zažalovaného nároku.

Citace:

Rozhodnutí č. 2691. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 990-992.