Čís. 2233.

Zákon ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák., o společenstvech výdělkových a hospodářských.
Uveřejniti vyhlášku o rozpuštění společenstva jest věcí představenstva, pokud se týče likvidátorů společenstva.
(Rozh. ze dne 31. ledna 1923, R II 478/22.).
Rejstříkový soud nařídil společenstvu zaříditi dle §u 40 společenstevního zákona, by rozpuštění společenstva bylo třikráte vyhlášeno v Úředním listě v Brně. Rozklad společenstva proti tomuto příkazu týž soud zamítl z těchto důvodů: Soud zaujímá stanovisko, že v §u 40 společenstevního zákona jest představenstvu společenstva výslovně uložena povinnost, by zařídilo, aby rozpuštění bylo v Úředním listě uveřejněno, a při tom současně vyzvalo věřitele společenstva, by své pohledávky u společenstva ohlásili, jak vysvítá z jasného doslovu tohoto místa zákona. Tento soud zařídil sám od sebe, by zdejší usnesení ze dne 7. srpna 1922 bylo uveřejněno v Ústředním Oznamovateli v Praze a v Úředním listě v Brně. Mimo toto uveřejnění ukládá § 40 společenstevního zákona představenstvu společenstva povinnost, by zařídilo tam uvedené další uveřejnění. Tento posledně uvedený § jest obdobným čl. 243 obch. zák. o uveřejňování rozpuštění akciové společnosti představenstvem. K tomuto místu zákona poznamenává komentář k všeobecnému německému obchodnímu zákoníku Staub-Pisko výslovně: »Die Auflösung muss durch die Gesellschaft publiziert werden, also neben der oberwähnten Publikation durch das Handelsgericht.«. Rekursní soud usnesení potvrdil. Důvody: Stížnost není odůvodněna. § 40 zákona o společenstvech neustanovuje ovšem dosti jasně, komu přináleží uveřejněni vyhlášky, v tomto článku uvedené; avšak uváží-li se, že stejné ustanovení obsahuje čl. 243 obch. zák., kdež citace čl. 209 čís. 11 obch. zák. jasně poukazuje k tomu, že povinnost tato přináleží představenstvu, dále že zákon o společnostech s obmezeným ručením v §u 91 odstavec prvý likvidátorům ukládá tutéž povinnost a že nelze seznati, proč by právě zákon o společenstvech něco jiného ustanovoval než jmenované dva zákony, dlužno názoru prvního soudu, že povinnost k uveřejnění vyhlášky přísluší představenstvu, pokud se týče likvidátorům společenstva, přisvědčiti a bylo proto stížnost zamítnouti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.

Důvody:

Souhlasná rozhodnutí obou nižších stolic bylo by lze podle ustanovení §u 16 nesp. říz. jen tenkráte změniti, kdyby se jednalo o očividnou protizákonost neb odpor se spisy nebo zmatečnost. Z těchto důvodu není však zde žádného. Obě nižší stolice vyložily si ustanovení §u 40 zák. o společenstvech správně a nejsou ani vývody stížnosti s to, vyvrátiti správnost onoho výsledku.

Citace:

Rozhodnutí č. 2233. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 189-190.