Čís. 2340.

Obnova drobných zemědělských pachtů (zákon ze dne 13. července 1922, čís. 213 sb. z. a n.).
Pro ochranu nových pachtýřů stačí, byla-li s nimi uzavřena smlouva v době od 1. ledna do 17. srpna 1922, třebas v den vyhlášení zákona ještě na pozemku nehospodařili, jen když chtěli a mohli na něm hospodařiti.
(Rozh. ze dne 6. března 1923, R I 194/23.)
Proti žádosti dosavadních pachtýřů za obnovu pachtu, končícího roku 1922, namítli propachtovatelé, že pozemky, o něž jde, propachtovali 23. dubna 1922 novým pachtýřům, jež se dosud hospodaření na nich neujali. Soud prvé stolice vyhověl námitkám a zamítl žádost za obnovu. Rekursní soud námitky zamítl. Důvody: Dle či. VI. zákona ze dne 13. července 1922, čís. 213 sb. z. a n. nedotýká se zákon o obnově drobných zemědělských pachtů oněch pachtovních smluv, které byly od 1. ledna 1922 do vydání tohoto zákona uzavřeny dobrovolnou úmluvou na dobu nejméně 6 let, jestliže nový pachtýř na pachtovaném pozemku sám nebo se svou rodinou hospodaří a nadále hospodařiti chce a může a nemá svých a spachtovaných pozemků více než 8 ha. Konaným šetřením bylo sice zjištěno, že propachtovatelé uzavřeli dne 23. dubna 1922 v příčině pozemku, o něž tu jde, pachtovní smlouvu s manžely Františkem a Josefou V-ovými, kteří nemají svých a spachtovaných pozemků více než 8 ha, avšak další zákonem stanovená podmínka, která by vylučovala obnovu pachtu, totiž ujetí se hospodaření na spachtovaných pozemcích novými pachtýři, splněna nebyla. Jest zjištěno, že František V-. v měsíci srpnu 1922 zoral a uválel asi 2 míry spachtovaných pozemku, že však v dalším obdělávání mu Anna V-ová (dosavadní pachtýřka) zabránila, pohrozivši mu žalobou pro případ, že by v práci neustal, a že do té doby noví pachtýři na poli tom ničeho více nepodnikli. Z uvedeného plyne, že noví pachtýři toliko svémocně, bez vědomí a souhlasu stěžovatelů hospodaření na spachtovaných pozemcích ujmouti se chtěli, a to ještě před započetím doby pachtovní, stanovené ku dni 1. listopadu 1922, a že dosud na pozemcích těch hospodaří původní pachtýři. Důsledkem toho propachtovatelé z důvodu v čl. VI. cit. zák. naznačeného nemohou obnově pachtu odporovati.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
V důvodové zprávě к osnově zákona ze dne 13. července 1922, čís. 213 sb. z. a n. (tisk 3770) bylo uvedeno, že článek VI. osnovy, který byl doslovně do zákona převzat, nepotřebuje bližšího objasnění. Tento předpoklad byl ovšem mylným, jak ukazuje případ, o který jde. Co zákonodárce zamýšlel, jest však zřejmě patrno z vývodů, jež při prvním čtení osnovy zákona v poslanecké sněmovně Národního shromáždění přednesl zpravodaj (těsnopisecká zpráva o 158. schůzi ze dne 27. a 28. června 1922 str. 1628). Vyložilť, že »dalším omezením práva obnovy pachtu dle tohoto zákona jest článek VI., který vychází ze zásady nerušiti dobrovolně uzavřené pachtovní smlouvy, jež se staly v mezidobí od 1. ledna 1922 až do doby platnosti projednaného zákona, za určitých ovšem předpokladů, a to takových, aby nový pacht měl ty známky, které všeobecně jsou žádány, má-li právo obnovy podle tohoto zákona zde býti. Výslovně se v čl. VI. praví, že musí to býti pacht na dobu nejméně 6 let, jestliže nový pachtýř na pachtovaném pozemku sám nebo se svou rodinou hospodaří. Má se totiž býti vyvarováno sporů, které vznikají z toho, když byl uzavřen před vydáním zákona řádný pachtovní poměr a jedná se o pachtýře, který by za určitých jiných okolností měl také právo na obnovu, je-li to pachtýř téže sociální kategorie, kterou chce tento zákon chrániti.« Proti stanovisku takto vylíčenému nebylo se žádné strany nic namítáno, i dlužno proto míti za to, že došlo všeobecného schválení. Hledí-li se к těmto vývodům, jest věc jasná. Zásadou jest, že, byl-li před vydáním zákona založen řádný pachtovní poměr s někým jiným, než s dosavadním (starým) pachtýřem, musí tento ustoupiti novému pachtýři, je-li tento sám drobným pachtýřem. Nelze tvrditi, že zákon ze dne 13. července 1922, čís. 213 sb. z. a n. jest dělán pouze a jedině ve prospěch dřívějších pachtýřů, dlužno spíše uznati, že článkem VI. tohoto zákona má býti chráněn nový pachtýř, a proto nutno tento článek v pochybnostech vykládati ve prospěch nových pachtýřů. Této zásadě neodpovídá výklad, že článek VI. má na mysli jen ty pachtýře, kteří na dotyčných pozemcích v době vyhlášení zákona, t. j. dne 17. srpna 1922 sami nebo se svou rodinou již hospodařili. Stačiť, byla-li smlouva s novými pachtýři učiněna v době od 1. ledna do 17. srpna 1922, a nesejde na tom, zda nový pachtýř v době vyhlášení zákona byl již ve skutečném, nerušeném a nepřetržitém užívání pachtovaného pozemku, nýbrž pouze na tom, chce-li a může-li sám nebo se svou rodinou na něm hospodařiti. To tím více, když hospodářský rok se počíná pravidelně teprve 1. říjnem, tak že nový pachtýř zpravidla dne 17. srpna 1922 nemohl ani ještě hospodařiti na pachtovaném pozemku a starý pachtýř byl by mohl snadno zmařiti zákonodárcův úmysl tím, že se bezdůvodně a bezprávně zdráhal odevzdati pozemek novému pachtýři a takto mu umožniti hospodaření.

Citace:

Č. 2340. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 376-378.