Čís. 2201.

Společnost s ručením obmezeným (zákon ze dne 6. března 1906, čís. 58 ř. zák.).
K zařizovacím výlohám patří i státní poplatky, související se založením společnosti.
Státní správě jest vyhraženo, by stanovila podmínky, za nichž možno připustiti cizozemské společnosti akciové a komanditní na akcie za členy nebo zakladatele tuzemské společnosti s r. o.
I jednatelé tuzemských společností s r. o. musí míti bydliště v tuzemsku.
(Rozh. ze dne 24. ledna 1923, R I 1359 22.).
Rejstříkový soud vrátil opověď společnosti s r. о. k doplnění mimo jiné v těchto směrech: Nejvyšší částka zakládacích výloh
stanovena býti musí beze všeho obmezení a beze vši výhrady (§7 (2) zákona) a nutno proto ustanovení §u 16, odstavec druhý společenské smlouvy uvésti v souhlas se zákonem. Dále dlužno vykázati, že společnost »I. Bank-А. G.« ve Vídni připuštěna byla ku provozování obchodů v tuzemsku ve smyslu cis. nař. ze dne 29. listopadu 1865, čís. 127 ř. zák. jako společnice žadatelky sdělení min. vnitra (ze dne 4. března 1919, čís. 6618 uveř. ve věstníku min. spravedlnosti z roku 1919 str. 38). Zápis jednatele dra Jindřicha В-a, řiditele ve Vídni jest nepřípustným, neboť dle §§ 122 a 123 zákona o společnostech s r. o.podléhají prohlášení v § 9, čís. 2, 10, 26, 53 a 56 zákona uvedená, která podepsána býti musí všemi jednateli, trestní pohrůžce, z čehož s logickou důsledností plyne, že všichni jednatelé musí míti bydliště v tuzemsku, poněvadž by jinak byla tato trestní pohrůžka ilusorní, to stanoví § 108 čís. 2 zákona výslovně o členech tuzemského zastupitelstva cizozemské společnosti s r. o. a jest patrno, že stejné ustanovení o jednatelích tuzemské společnosti nebylo výslovně do zákona pojato jen proto, že bylo pokládáno za zbytečno, tento, z uvedených úvah samozřejmý požadavek ještě zvláště uváděti. Rekursní soud usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.

Důvody:

Mimořádné dovolací stížnosti nelze vyhověti, ježto tu není podmínek §u 16 patentu ze dne 9. srpna 1854 čís. 208 ř. zák. Ku stížnosti jest uvésti toto: Dle §u 7 (2) zákona o společnostech s r. o. ze dne 6. března 1906, čís. 58 ř. zák. jest ve společenské smlouvě přesně určití nejvyšší částku, do které mohou zařizovací výlohy býti požadovány. K výlohám
zařizovacím (zakládacím) patří nepochybně i státní poplatky, se založením společnosti související. Právnímu názoru obou nižších soudů, že ustanovení §u 16, odstavec druhý společenské smlouvy, pokud se v něm praví, že zakládací výlohy kromě státního poplatku nebudou přesahovati 10 000 Kč, nevyhovuje požadavku zákona, jest přisvědčiti, neboť zákon v §u 7 (2) výslovně stanovil — chtěje omeziti t. zv. zakládací provise — t. j. odměny zakladatelů společnosti za přípravné práce — že pro veškeré zařizovací náklady jest ve společenské smlouvě vymeziti číselně nejvyšší částku. Usnesení soudu prvé stolice, jimž tento uložil společnosti, opovídající zápis do obchodního rejstříku, by ustanovení §u 16 odstavec druhý společenské smlouvy uvedla v souhlas s předpisem §u 7 (2) zákona o společnostech s r. o., nepříčí se tedy zřejmě zákonu, a soud zachoval se dle ustanovení §u 11 (1) zákona. Cis. nař. ze dne 29. listopadu 1865, čís. 127 ř. zák. v čl. I. а II. vyžadovalo průkaz připuštění k obchodování jen od cizozemských společností akciových a komanditních na akcie, když chtěly v tuzemsku provozovati obchody pod vlastni firmou, neupravovalo však poměru, kdy cizozemská akciová společnost stala se jen společnicí neb členem jiné tuzemské společnosti. Zůstalo tedy státní správě vyhraženo, jaké omezující předpisy pro takový případ uzná za potřebné a v tomto směru ministerstvo vnitra sdělením dne 4. března 1919, čís. 6618 z roku 1919 výslovně prohlásilo, že společnosti akciové a komanditní na akcie, jichž sídlo jest mimo území republiky Československé, potřebují ku provozování obchodů v tuzemsku výslovného připuštění ve smyslu cis. nařízení ze dne 29. listopadu 1865, čís. 127 ř. zák. i tenkráte, když dotyčná společnost cizozemská účastní se jako člen společnosti s r. o. nebo jako zakladatelka nové takové společnosti v tuzemsku. Řídily-li se nižší soudy touto zásadou, vyslovenou úřadem státní správy, povolané rozhodovati o připuštění cizozemských obchodních společností k obchodování v tuzemsku (čl. II. а IX. cis. nař. ze dne 29. listopadu 1865, čís. 127 ř. zák.), nebyl ani tu porušen zákon jejich usnesením, požadujícím průkaz o připuštění společnosti J. Bank A. G. ve Vídni, ku provozování obchodu v tuzemsku, třebas tato se měla státi jen společnicí nově zakládané tuzemské společnosti. Než také právní názor nižších soudů, že i při tuzemské společnosti s. r. o. musí míti všichni jednatelé bydliště v tuzemsku, odpovídá úplně úmyslu a duchu zákona, neboť stanovil-li zákon v §u 108 (2) zákona o společnostech s r. o tento požadavek výslovně pro členy tuzemské representace společnosti cizozemské, dlužno míti za to, že tuto zásadní podmínku požaduje také u jednatelů tuzemských společností s. r. o., jakožto zástupců těchto společností, a stačí tu odkázati ku správným důvodům nižších soudů, souhlasejícím s rozhodnutím tohoto nejvyššího soudu ze dne 14. června 1921 R I 708/21, ze dne 12. července 1921, R I 878/21, čís. sb. 1128 a j.

Citace:

Rozhodnutí č. 2201. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 137-139.