Čís. 2680.

1% poplatek z vyplacené požární náhrady podle §u 1 čís. 2 cís. nař. ze dne 15. září 1915, čís. 280 ř. zák., nenáleží k útratám kvitance a postihuje pojišťovnu.
(Rozh. ze dne 30. května 1923, Rv 1 129 23.)
Státní cukrovar v Z., jehož majitelem jest žalovaný československý erár, byl u žalujícího asekuračního spolku pojištěn proti škodám z požáru. Cukrovar počátkem roku 1921 vyhořel a bylo proto žalujícím spolkem vyplaceno požární náhrady 14 223 591 K k rukám řiditelství státních statku v Praze. Žalující spolek dle předpisu cís. nařízení ze dne 15. září 1915, čís. 280 ř. zák., zaplatil u důchodkového úřadu v Praze poplatek z této požární náhrady 142 235 Kč 91 h. Žalobě na erár o zaplacení těchto 142 235 Kč procesní soud prvé stolice vyhověl Důvody: Dle pamětního spisu k cís. nařízení ze dne 15. září 1915, čís. 280 ř. zák., odpovídá percentuální poplatek z náhrady škody, pojišťovnou placený, dřívějšímu kvitančnímu poplatku. V úvodu pamětního spisu praví se výslovně, že tento nový percentuální poplatek má nahraditi mezi jiným i poplatek z potvrzení vyplacené pojistné sumy; na str. 4 uvedeno ještě, že pojišťovny poplatky ty převalují na pojištěnce; na str. 5, že poplatky z náhrad škod živelních nebyly zmírněny, ježto pravidelně obdrží poškozený plnou náhradu hotově a že tudíž požadování ho poplatku nepocítí. Dle pamětního spisu bylo cílem zákona sociálně politicky spravedlivější rozdělení poplatkové dávky, pročež nahraženy dřívější škálové poplatky poplatky percentuálními. Z důvodů hospodářsky slabší situace pojištěnců byl při krupobití a dobytčím pojištění poplatek percentuální zmírněn na polovinu. Při vzájemných pojišťovnách nepokládal zákon nutným, aby zmírnil percentuální sazbu ježto dávka náskokem přesunu nestíhá pojišťovnu, nýbrž pojištěnce. Na str. 7 pamětního spisu uvedeno konečně, že zavedením percentuálních poplatků získává pojištěnec oproti době před platností shora citovaného cís. nař. Z toho plyne, že předpokladem zákona bylo, že poplatky ty a zvláště poplatek z vyplacené pojistné náhrady nese vždy pojištěnec, neboť by jinak zákon nepotřeboval se starati o zjednodušení a zlevnění poplatku hospodářsky slabších pojištěnců. To vytčeno jasně, §u 7 cit. cís. nař., dle něhož stvrzení o vyplacení pojistné náhrady vedle percentuálních poplatků poplatku kolkovému nepodléhá. Rovněž i dle §u 10 cit. cís. nař. pouze vzhledem ku hospodářsky slabým po jištěncům nejsou v určitých případech stanoveny poplatky z pojistných sum. Nejjasněji toto právo k přesunu poplatku patrno je z §u 12 čís. 4 cís. nař. ze dne 15. září 1915, čís. 280 ř. zák., dle něhož může pojišťovna, když převzala placení poplatku škálového před platností citovaného cís. nař., přesunouti nový poplatek na pojištěnce, pokud přesahuje výši poplatku starého. Tím má zajisté býti naznačeno, že povinnost platiti nový poplatek ani důsledkem starého závazku pojišťovnu nestihá a že jest oprávněna i v takovém případě poplatek na pojištěnce přesunouti. Z toho všeho je patrno, že zákon na té doby běžném výkladu §u 1426 obč. zák., který plného výrazu došel v ustanovení §u 174 III. dílčí novely k zákonu občanskému, ničeho měniti nemínil. Dle §u 1420 obč. zák. v novelisovaném znění nese tento poplatek, jenž na hrazuje náklady kolku kvitančního, pojištěnec, tedy věřitel, pokud nebylo výslovně umluveno, že jej nese ten, kdo platí. Že by bylo bývalo v tomto případě umluveno, že sporný poplatek nese pojišťovna, nevyplývá nijak z pojišťovací smlouvy. Tvrzení žalujícího pojišťovacího spolku, že si poplatek, o který se jedná, nestrhnul pouze omylem, žalovaná strana popírá a tvrdí, že vyplacení celé sumy stalo se právem, a odvolává se žalovaná strana na shora citované cís. nař., čehož nesprávnost byla již však shora dovožena. Žalovaná strana také netvrdí, nic nedokazuje, že žalující pojišťovací spolek vyplatil celou pojistnou náhradu přes to, že věděl, že není povinen ji celou platiti. Sama žalovaná strana tvrdí, že vyplacení to se stalo jen důsledkem zákonné povinnosti. Není zde dle přesvědčení soudu případu §u 1432 obč. zák., nýbrž případ §u 1431 obč. zák., žalovaný erár byl by ponecháním si poplatku bezdůvodně obohacen. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Ve sporu bylo řešiti otázku, kdo nésti má poplatek z vyplacené požární náhrady, zda pojišťovna (strana žalující) či pojištěný (žalovaný). Žalující tvrdí, že poplatek ten nésti má pojištěný, poněvadž jde o poplatek kvitanční, kdežto žalovaná strana namítá, že nésti jej má žalobce, ježto jde o percentuální poplatek, jejž platiti povinny jsou ústavy, uzavírající po živnostensku smlouvy pojišťovací.
Není sporu o tom, že jde v tomto případě o poplatek po rozumu ustanovení odstavce druhého §u 1 cís. nař. ze dne 15. září 1915, čís. 280 ř. zák. a jedná se o to, jakou povahu tento poplatek má. Odvolatel správně v odvolacím spisu uvádí, že z citovaného zákonného ustanovení a prováděcího nařízení k němu dá se dovoditi, že percentuální poplatek má nahraditi kolek z potvrzení příjmu, že tedy následkem toho, že zákon, předpisuje placení kolku, připustil, že jsou potvrzení o náhradě škody kolku prosta. Odvolatel dále správně uvádí, že na tento úmysl zákonodárcův dá se souditi z několika míst vládních motivů v pamětním spisu k cit. cís. nařízení. Vyplývá to zejména hned z úvodu tohoto spisu strana 1 a 2 odstavec ad 5) a strana 3, kde výslovně jest uvedeno, že na místě dosavadního poplatku kvitančního dle škály II. zavádí se poplatek percentuální. Je tedy jisto, že onen poplatek percentuální zaveden byl na místě poplatku z potvrzení náhrad škody. Zbývá tedy řešiti otázku, kdo je povinen poplatek tento nésti. Cís. nařízení čís. 280 ř. zák. z roku 1915 ukládá platiti poplatek pojišťovacím ústavům, smlouvu uzavírajícím (§ 1). Z toho dovozuje odvolatel, že by ústavy tyto sice mohly tuto povinnost přesunouti na pojištěnce, ale jen tehdy, kdyby to ve smlouvě pojišťovací bylo výslovně řečeno. Pojišťovací smlouva mezi stranami ustanovení takového nemá a proto dle názoru odvolatele není on povinen platiti něco, co dle zákona povinna je platiti žalující, když smlouvou opak ujednán nebyl. Názor ten však sdíleti nelze. Z té skutečnosti, že zákon ukládá pojišťovnám, odváděti tento poplatek, nedá se ještě dovoditi, že ony jsou povinny poplatek ten samy nésti. Příčinou, že se tak děje v tomto, jakož i v jiných případech, jest zajisté, jak také z obsahu pamětního spisu plyne, by úřadům finančním ulehčena byla práce při předpisování, vybírání tohoto poplatku, pak správná kontrola nad jeho odváděním a pod. Zákon také nepraví, že pojišťovny povinny jsou nésti tento poplatek, nýbrž stanoví jen, že jsou povinny, jej zapravovati (§ 1). Otázku, kdo má jej nésti, výslovně sice neřeší, ale pamětní spis na několika místech zmiňuje se o tom, že poplatek ten pojišťovny přesunují na pojištěnce. Z toho plyne, že zákonodárce neměl úmyslu, uvaliti břemeno toto výlučně na pojišťovací ústavy. Když pak zákon ve směru tom nemá přesného ustanovení, rozhoduje o tom, kdo poplatek má nésti, smlouva nebo jiný zákon. Smlouvy mezi stranami o tom není. Občanský zákon však v §u 1426 stanoví, že útraty kvitance, není-li ničeho ujednáno, nese věřitel. Poněvadž poplatek, o nějž jde, zaveden byl na místě poplatku kvitančního, cís. nařízení čís. 280 ř. zák. z roku 1915, otázky, kdo povinen jest, nésti tento poplatek, neřeší, úmluvy stran o tom není, je dle ustanovení §u 1426 obč. zák. žalovaná strana jako věřitel žalující strany povinna, poplatek ten nésti, a důsledkem toho této straně poplatek za ni zapravený nahraditi.
Nejvyšší soud žalobu zamítl.
Důvody:
Dovolání žalovaného eráru, opírající se o důvod dle čís. 4 §u 503 c. ř. s., jest opodstatněno, sporné věci nedostalo se v napadeném rozsudku správného posouzení právního. Právním základem žalobním jest, že žalující spolek zaplatil podle cís. nař. ze dne 15. září 1915, čís. 280 ř. zák., za žalovaný erár z vyplacené mu požární náhrady 14 223 591 Kč 1 % poplatek 142 235 Kč 91 h přímo u důchodkového úřadu v Praze. Žalobce tvrdí, že jde o poplatek kvitanční, jejž dle §u 1426 obč. zák. posl. věta povinen jest platiti, když nebylo nic jiného ujednáno, věřitel, opírá tedy žalobu, z toho vycházeje, že jde o kvitanční útraty a že je zaplatil s úmyslem, že tím zaváže druhou stranu, o § 1042 obč. zák. Sejde proto v nejprvnější řadě na tom, zdali jde skutečně o kvitanční útraty, a lze-li k nim počítati onen 1 % poplatek z vyplacené požární náhrady podle §u 1 čís. 2 cís. nař. ze dne 15. září 1915, čís. 280 ř. zák. Otázku tuto dlužno zodpověděti záporně. Dle cit. předpisu jsou povinny ústavy, uzavírajíce po živnostensku pojišťovací smlouvy jako pojišťovatelé (pojišťovny) zapravovati poplatky z platu pojištěných sum (náhrad škod), jež konají ústavy na základě pojišťovací smlouvy. Žalobce vytrvale mluví o »poplatku kvitančním«, ale tím onen poplatek není. Naopak plyne z pamětního listu k onomu zákonu, že poplatek je samostatným, na místě kvitančního poplatku zavedeným poplatkem percentuálním (srovn. slova »dosa vadnímu kvitančnímu poplatku ze škody přiměřený« na str. 4) a zdůraznění, že na příště jsou potvrzenky o přijaté náhradě z pojištěné škody nějakého obzvláštního poplatku kolkovního prosty. (Srov. dále slova na str. 5 »za úplného uvolnění jakýchkoliv poplatků ze stvrzenek o přijmu z daných náhrad škody«). Mluví-li pamětní list na str. 5 o zkušenostech, podle kterých pojišťovny veškeré poplatky zpravidla svaluji na pojištěnce, předpokládá, ze nejde o kvítanční útraty dle §u 1426 obč. zák., nýbrž o takové poplatky, jež by musil býti vzhledem k určitě znějícímu předpisu (§ 1 shora cit. nař.: »ústavy jsou povinny zapravovati«) zvláště smluveny. Žalobce ani netvrdil, ani nedokázal, že taková obzvláštní úmluva vzešla mezi stranami, a ostatně, i kdyby vzešla, nebylo z ní žalováno. Tomuto právnímu pojetí zřetelně a srozumitelně svědčí také § 4 min. nařízení ze dne 10. prosinec 1915, čís. 363 ř. zák. ve slovech »Povinnost zaplatiti poplatky v §u 1 a v §u 4 I. cis. nař. stanovené přísluší ústavům a zařízením tam uvedeným«. Jde tedy o výslovnou povinnost zákonitou, a tím je samotným zákonem řečený percentuální poplatek přesně rozlišen od kvitančního poplatku, zmíněným zákonem výslovně zrušeného. Zaplacením řečeného poplatku splnil žalobce svou vlastní zákonitou povinnost, ne na tedy o § 1042 obč. zák. opírající se nárok žalobní v tomto předpisu opory, žaloba je bezdůvodna.

Citace:

Rozhodnutí č. 2680. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 969-972.