Čís. 2735.

Nařízení ze dne 24. června 1920, čís. 395 sb. z. a n., vztahuje se na veškeré služební poměry dle zákona o obchodních pomocnících, ať v době vydání jeho již trvaly nebo vzešly teprve později. Vládní nařízení čís. sb. 395/20 a 694/20 byla předložena v předepsané lhůtě k ústavnímu schválení.
(Rozh. ze dne 19. června 1923, Rv I 1303/22.)
Žalobce byl kontoiristou u žalovaného. Dostav dne 1. června 1921 jednoměsíční výpověď, domáhal se zaplacení mzdy za šest měsíců, opíraje svůj nárok o čl. III. nařízení vlády ze dne 24. dubna 1920, čís. 337 sb. z. a n. Oba nižší soudy uznaly dle žaloby. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání a uvedl v otázce, o níž tu jde,
v důvodech:
Dovolání napadá rozsudek dovolacími důvody §u 503 čís. 2 a 4 c. ř. s., leč neprávem. Prováděje důvod druhý míní dovolatel, že nařízení vlády republiky Československé ze dne 24. června 1920, čís. 395 sb. z. a n., jehož platnost byla prodloužena nařízením ze dne 30. prosince 1920, čís. 694 sb. z. a n. a potomními nařízeními čís. 218/1921, 498/1921 na dobu další, nelze použíti na tento případ, ježto dovolatel přijal žalobce do svých služeb jako obchodního pomocníka s úmluvou 1 měsíční výpovědi v lednu 1921, tedy potom, kdy ono nařízení nabylo platnosti a nařízení to se tudíž na tento služební poměr nevztahuje, neboť, mělo-li by platiti i pro pozdější služební poměry, bylo by musilo býti výslovně stanoveno, že jsou neplatny i příští, jemu odporující úmluvy stran, jak stanoví na př. § 7 zákona o ochraně nájemníků a pod. Dovolatel není však v právu, neboť doslov čl. III. nař. a v něm nově upravený text §u 2 (1) nařízení čís. 108/1919 nezůstavuje pochybnosti o tom, že se nařízení to vztahuje na veškeré služební poměry dle zákona o obchodních pomocnících, ať v době vydání jeho již trvaly nebo teprve později vzešly. Tímto předpisem zavádí se výpověď po rozumu §u 20 (1) zákona o obch. pom., není-li smluvena výpověď delší, jakožto norma povahy donucovací, čímž důsledně jest vyjádřeno, že po dobu platnosti tohoto nařízení i příští tomu odporující úmluvy jsou neplatny, ježto v tomto ohledu smluvní volnost stran byla právě suspendována. Dovolatel není dále v právu, popíraje ústavní platnost těchto nařízení. Dle §u 3 zmocňovacího zákona ze dne 15. dubna 1920 čís. 337 sb. z. a n. podléhají ovšem vládní nařízení, na základě tohoto zákona vydaná, dodatečnému schválení Národního shromáždění nebo Stálého výboru dle §u 54 úst. listiny a pozbývají platnosti, nebyla-li ve lhůtě tímto paragrafem stanovené k tomuto schválení předložena a to ihned od té doby, kdy se tak státi mělo. Pravidelně dlužno však na tom trvati, že nařízeni platí potud, pokud jejich neplatnost nebyla prohlášena vyhláškou, již vláda dle téhož §u pod svou ústavní zodpovědností povinna jest ve sbírce zákonů a nařízení uveřejniti. V projednávaném případě však Nejvyšší soud přes to zavedl vhodné šetření a zjistil dotazem na sněmovní kancelář poslanecké sněmovny Národního Shromáždění, že předpisu §u 3 zákona zmocňovacího bylo náležitě vyhověno, neboť vládní nařízení, která v projednané při přicházejí v úvahu, byla v předepsané lhůtě předložena k ústavnímu schválení a to: nařízení čís. 395/1920, vyhlášené dne 30. června 1920, dne 3. července 1920 a nařízení čís. 694/1920, vyhlášené dne 30. prosince 1920, dne 8. ledna 1921.

Citace:

Rozhodnutí č. 2735. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 1079-1080.